Recenze - Recenze

Pátek, 06 Duben 2012 15:58

Napsal uživatel Dominika Široká

7 Comments

Na moje počudovanie sa v Olomouci, v duchu Tarantových „predvolebných“ sľubov, ešte stále smelo hovorí o obrode činohernej scény Moravského divadla. O odvážnej dramaturgii (Arabská noc), invenčnej réžii (Arabská noc), urazených konzervatívnych abonentoch (Arabská noc), nadšených mladých divákoch (Arabská noc). Glaserov olomoucký „hit“ sme ale mohli prvýkrát vidieť už v októbri minulého roka (môj pohľad na inscenáciu TU). Odvtedy sa v Olomouci urodili ďalšie inscenácie (Seydlerova Černá komedie, Sládečkova Žaloba proti neznámému). Mali ste tú česť? Ešte stále hovoríme o „reformách“ a umeleckom raste? Archaická nuda sa ale s nasledujúcimi kusmi bezpečne vrátila domov, do MDO. Neprestávam však dúfať. Ide predsa len o Tarantových „prvých 100 dní vlády“. Jeden zázrak sa ale predsa v aktuálnej sezóne stal, a to inscenáciou Don Juan se vrací z války hosťujúceho režiséra Janusza Klimszu. Nedokážem si totiž inak vysvetliť, že aktuálny laureát Ceny Divadelních novin za alternatívne divadlo (Pestré vrstvy v DPB) medzi múrmi olomouckého divadla takto „skamenel“!

Recenze - Recenze

Úterý, 20 Březen 2012 23:01

Napsal uživatel Dominika Široká

0 Comments

Zaradenie nového projektu Cirku La Putyka do programu festivalu Malá inventura bol dobrý ťah. Moje krátke štvordňové putovanie inak desaťdenným festivalom tak získalo výraznú protiváhu. Popri fyzickom a tanečnom divadle (Kolik váží vaše touha, Fractured, SoloS), činohernej monodráme (On není jako on), divadle dokumentárnom (Mraky) ale i vizuálnom (Plošina) zrazu novocirkusová Slapstick Sonata! Priestory Laterny Magiky pre jej prvé uvedenie inscenácie prepožičalo Národní divadlo v Prahe. Tie na festivale kontrastovali s charizmatickými urbánnymi a industriálnymi pražskými multikultúrnymi scénami. Na rozdiel od programu v týchto centrách nového umenia šlo ale paradoxne v prípade Slapstick Sonaty v „Národnom“ o menej výrazný zážitok festivalu. Obzvlášť ak vezmeme do úvahy, že bol k realizácii prizvaný fínsky režisér a umelecký riaditeľ prvej novodobej cirkusovej spoločnosti Circo Aereo. Bola potom táto medzinárodná spolupráca okrem koprodukčnej participácie fínskeho súboru pre CLP prínosom?

Nemé obrázky inšpirujú

Slapstick Sonata je (ako nasvedčuje názov) „zlepencom“ čísiel, ktoré sa nechali inšpirovať filmovou nemou groteskou. Z tohto žánru preberá inscenácia predovšetkým charakteristické typy postáv, či situačné gagy. Artisti sú tu nemotorní na spôsob Charlieho Chaplina, podobne ako Buster Keaton či Harold Lloyd prekonávajú svojou akrobaciou prekérne situácie. Tie im pripravia, podobne ako v ranej kinematografii, nespratne dlhé drevené laty či nebezpečne nestabilné rebríky. Ako roztržití poskokovia z filmovačky s nimi pobehujú po javisku, ktoré „odhalenosťou“ evokuje prostredie natáčacieho pľacu. Ženská časť súboru, ktorá predvádza predovšetkým závesnú akrobaciu na strapsoch, zastupuje typické protipólne typy vtedajších filmových hrdiniek - nevinná krehká melancholička i ohnivá famme fatale.

Pohrávanie sa s motívom nemej kinematografie je ale vlastné aj iným umeleckými, resp. divadelným druhom. S rovnakým inšpiračným zdrojom svojho času pracoval i Petr Lébl v inscenácii Čechovovho Racka, kedy postavám prepožičal teatrálnosť, v českej inscenačnej tradícii objavnú grotesknosť a vizuálnu štylizáciu hercov nemej éry. Ako poctu nemej groteske natočil Michel Hazanavicius i aktuálne najoceňovanejší francúzsko – belgický snímok The Artist. Vracanie sa k nemého filmu nie je dokonca cudzie ani cirkusovému svetu. Jeho špičkový súbor Cirque du Soleil sa s touto témou „vyhráva“ v show IRIS v Los Angeleskom Kodak Theatre. Všetky tri spomínané diela, ale s motívom nemej grotesky pracujú oveľa dôslednejšie a nápaditejšie ako pražský novocirkusový ansámbel. Motív nemého filmu totiž zďaleka nezasahuje do všetkých výstupov a skôr sa inscenácie dotýkajú ako istý nutný, no nepodstatný rámec.

Rozpačitý Billy Elliot

Najväčším problémom inscenácie je teda jej nedôsledná dramaturgia. V jednotlivých číslach môžeme vystopovať jednoduché zápletky slúžiace predovšetkým spomínaným gagom či akrobaciám, poradie jednotlivých čísel sa ale v konečnom dôsledku ukazuje ako náhodné. Potvrdzuje to aj finálna scéna, v ktorej aktéri ostávajú prilepení na „strapsoch“ vytvárajúc akurát tak vizuálne pôsobivú pavučinu bez výraznejšej súvislosti so zvyškom inscenácie. Podobnými momentmi sa produkcia len tak hemží, čím sa inscenácia usvedčuje z absentujúceho dramaturgického zámeru. Napriek nepopierateľnej hravosti kusu je ale úroveň akrobacie, vtipu i pointy jednotlivých až autonómnych cirkusových výstupov kolísavá. Často akoby šlo len o sled neselektovaných akcií vychádzajúcich z improvizácie s rekvizitou. Čísla tu majú tendenciu skĺzavať k banálnosti a rozpačitosti. Takýmto príkladom banálneho prístupu je napr. i náhodne vsunutý výstup Michala Boltnara, ktorý v trenkách s obrázkami ženských postáv, napodobňuje tanečné kreácie Billyho Elliota z rovnomenného filmu. Napriek úctyhodnej pracovnej disciplíne súboru CLP žiaľ nedokonalá akrobacia na seba v inscenácii príliš strháva pozornosť a pôsobí tak ako nechcený scudzovací efekt.

Neprehliadnuteľné

Posledná tretina inscenácie, kedy si aktéri zvliekajú typizujúce kostýmy, sa už priznane vzdáva  divadelného „šatu“, po čom nasleduje defilé nepretržitej akrobacie na teaterboarde. Neprehliadnuteľným napriek tomu ostáva výborný Vojtech Fülep, jediný si do konca zachováva pohybovú štylizáciu a ako doposiaľ vyniká na javisku výrazným klaunským potenciálom. Popri Fülepovi je veľkou devízou i náhrada žonglérskeho náčinia pôsobivo lietajúcimi bedmintonovými košíkmi, pričom bol naplno využitý ich divadelný, atmosferotvorný, metaforický i humorný potenciál (napr. výnimočne komické inscenovanie bedmintonového košíka ako tancujúcej Bielej labute z Labutieho jazera), svištiace košíky zároveň slúžili aj k interakcii s hľadiskom. S nápaditými detailmi pracujú kostýmy Kristiny Záveskej, ktorá motív strapsov pretransformovala do kostíc korzetu Šárky Bočkovej, nahradila klaunské topánky teniskami bedmintonového hráča Fülepa s rôznofarebnými šnúrkami a zo spomínaného makroskopického bedmintonového košíka (tiež Šárka Bočková) dokonca šarmantne vypadávajú pierka.

Ako bedmintonový košík

Komarovova režisérka ruka v Laterne Magike rozhodne nestrieľala dostatočne silné smeče. Inscenácii chýbala ucelená koncepcia a predovšetkým dramaturg, ktorí by pomohla sceliť inak roztrieštenú inscenáciu. Produkciu teda „ťahali“ skôr domáci hráči (predovšetkým Fülep so Záveskou). Na rozdiel od ostatných mnou zhliadnutých inscenácií festivalu sa ale Slapstick Sonata nepokúša odvážnym javiskovým tvarom posúvať hranice svojho divadelného druhu. Najnovšia inscenácia Cirku La Putyka je ľahká ako pierko bedmintonového košíka, ktorý ale nevyletel veľmi vysoko.

Písané z premiéry, 22. februára 2012 v Laterne Magike.

Réžia: Maksim Komaro a.h., obsadenie: Jiří Weissmann, Anna Schmidtmajerová, Vojtěch Fülep, Michal Boltnar, Daniel Komarov, Šárka Bočková, akrobatická konzultácia: Janne Rosen a.h., kostýmy: Kristina Záveská, svetelný design: Juho Rahijärvi a.h., zvukový design: Tuomas Norvio a.h.

Foto: Pavel Kolský

Recenze - Recenze

Úterý, 13 Březen 2012 00:56

Napsal uživatel Bára Křížová

0 Comments

Po kontroverzní Arabské noci, která pobouřila většinu olomouckého publika, průměrné Černé komedii, která naopak konzervativní publikum uklidnila a po povedené tragikomedii Don Juan se vrací z války, přišel dramaturg divadla Milan Šotek s další činoherní premiérou letošní sezóny. Byla jí Žaloba proti neznámému francouzského dramatika Georgese Neveuxe, která měla svou českou premiéru v Moravském divadle na konci února letošního roku. Režie se ujal hostující slovenský režisér Ján Sládeček, který již dříve ve zdejším divadle inscenoval hru Hostinec U Zeleného stromu.

Děj hry zasadil francouzský dramatik do ruské gubernie na počátek 20. století. Čtveřice lidí se rozhodla podat samolibému prokurátorovi žalobu na samotného Boha, protože zjistili, že nejsou ve svém životě šťastni. Na protest chtějí spáchat hromadnou sebevraždu, aby se mohli dostat před Boha a jemu samotnému si naříkat na svůj nešťastný osud. K základní čtveřici se později přidávají ještě další dva „nešťastlivci“, a tak se v ději postupně kromě manželského páru, milionáře a majitele pojišťovny objevuje ještě záhadná prostitutka a babička, které se nedávno utopil vnuk.

Do hlavní role prokurátora byl obsazen Josef Bartoň. S lehkostí dokázal svým hereckým projevem vykreslit postavu bohatého, na první pohled spokojeného, ale v podstatě osamělého prokurátora. Noblesa a určitá ironičnost jsou společnými prvky většiny postav, do kterých je Bartoň obsazován (sir Osgood Fielding v inscenaci Sugar nebo dirigent Furtwängler v inscenaci Na miskách vah) a nechyběly ani zde. Realistická forma herectví, kterou zvolil Sládeček, naopak nesedla Jaroslavu Krejčímu v roli majitele pojišťovny. Krejčího výkon byl příliš patetický - přehnaná gesta, zvýšený hlas ve skoro každé replice. A tak místo toho, aby jeho „srdcervoucí“ dialogy vyznívaly opravdu srdcervoucně, karikoval nechtěně svoji postavu.

Režisér se rozhodl pojmout velmi realisticky celou svou inscenaci, což se však ukázalo jako nedobrý nápad. Z předlohy, která v sobě skrývala velké množství zajímavých otázek a podnětů, udělal v podstatě popisný příběh několika nešťastných lidí. Jak scéna, tak kostýmy neodkazovaly k žádným přesahům. Sedláček taktéž nepracoval účelně s prostorem, ve kterém se herci pohybovali. Veskrze veškerá akce se rozehrávala na pár metrech čtverečních, přestože scéna zabírala téměř celé jeviště. Ten herec, který mluvil, se většinou zvedl ze židle, na které seděl, a šel svou repliku přednést doprostřed jeviště, kde stála židle. Pak se opět vrátil na své místo. Ze začátku hry, kdy jednotlivé postavy přednášejí své stížnosti, bychom mohli uvažovat o modelu soudní síně. V druhé polovině inscenace však tento model postrádá smysl.

Celý děj se odehrává v kanceláři prokurátora gubernie. Stůl, křeslo, velké pojízdné zrcadlo na konci dlouhého červeného mola, sedm židlí u stěny, křišťálový lustr a konečně velká replika mozaiky zobrazující poslední večeři Páně přes jednu celou boční stěnu. Rekvizity na scéně od Jaroslava Valka měly pouze jednorázové využití, scénograf nepracuje s dalšími možnými významy scény. Například červené molo zůstávalo téměř po celou dobu představení nevyužito a jeho jedinou funkcí bylo lemovat ze dvou stran prostor, ve kterém se herci pohybovali. Nástěnný obraz poslední večeře v sobě sice ukrývá skříň s léky, čímž bychom mohli odůvodnit jeho přítomnost na scéně, ale souvislost mezi obsahem hry a obrazem se jen těžko hledá. Přesto by se dalo poukázat na souvislost mezi Kristem, který se obětoval za lidské hříchy, a skupinou lidí, kteří se chtějí „obětovat“ za společnost, aby i ostatní lidé mohli být jednou šťastní. Jedinými předměty odkazujícími k jistému přesahu hry mohly být váhy na stole a zrcadlo, ale jediná jejich funkce byla vyplnění prostoru, protože metaforicky není inscenace vystavěná.

Kostýmy Evy Kleinové korespondovaly u některých postav s jejich charakterovými rysy: prostitutka Paša oblečená do křiklavě červených šatů, bohatý prokurátor ve fraku, milionář Kopak ve zlatém saku. Ovšem ne u všech postav tento charakterový rys můžeme najít, čímž se kostýmní zpracování stává nejednotným.

Ve dvou recenzích na poslední inscenace MDO Don Juan se vrací z války a Žaloba proti neznámému (dostupné na stránkách MDO) J. P. Kříž vytýká studentům olomoucké divadelní vědy, že málo navštěvují Moravské divadlo. Nevím, kde k tomuto poznatku došel. Divadlo navštěvuji pravidelně a pokaždé tam potkám několik spolužáků. Při počtu titulů a jejich opakování se na repertoáru je logické, že se počet studentů rozvrství do jednotlivých představení a tudíž počet mladých návštěvníků není tak koncentrovaný. Je ovšem pravdou, že pokud budou studentům divadla (a nejen jim) předkládány takto inscenované tituly, jen těžko někdo donutí k návštěvě divadla jakéhokoliv olomouckého studenta.

Premiéra 24. února 2012 v Moravském divadle, psáno z reprízy 27. února 2012.

Režie: Ján Sládeček j.h., dramaturgie: Milan Šotek, scéna: Jaroslav Valek j.h., kostýmy: Eva Kleinová j.h.

Foto: archiv Moravského divadla Olomouc

Recenze - Recenze

Neděle, 11 Březen 2012 14:08

Napsal uživatel Květuše Soukupová

0 Comments

Každodenní život umí dokonale vyčerpat. Ráno se člověk vzbudí a jeho první myšlenka se zaměří na rutinu a problémy. Do práce vyrazí naštvaný, protože ho nebaví. Raději by byl v nerušené přírodě a všechno nepěkné nechal za sebou. Ale co kdyby se v jeho životě stal zázrak, který by mu umožnil všechno změnit? Jak by se s náhlým obratem měl vypořádat?

Poradit by mu mohl psychiatr Rudolf Scatter (Marek Zahradníček), který zažil neobvyklé setkání. Zřejmě na něj nikdy nezapomene, protože díky němu se jeho dosavadní život začal obracet k lepšímu. Mladík Thomas Tracy (Tomáš David j.h), nabitý energií, nepopletl hlavu pouze Dr. Scatterovi, ale celému okolí, protože se jako jediný nebál prchajícího černého pantera. Jedni mladíka označovali za Tarzana a druzí ho považovali za blázna. On jediný zná pravý návod na zázrak. Stačí věřit. Pokud člověk hodně věří, dokáže všechno. S pozoruhodným příběhem se diváci mohli setkat v úterý 6. 3. 2012 v olomouckém Divadle Tramtarie.

V této divadelní sezóně se jedná o čtvrtou a zároveň poslední premiéru, která se realizovala v rámci hlavní dramaturgické linie. Inscenaci … a za Tracym tygr režíroval umělecký šéf Divadla Tramtarie Vladislav Kracík. Vytvořil nenáročnou snílkovskou podívanou, u níž nikdo nepropadne depresi a jako bonus si odnese pár cenných rad posilujících naději a sebehodnocení. Premiéra v programu neměla žánrové zařazení – pouze označení úsměvný příběh, které se hodilo jako neodmyslitelný znak netopýra v Batmanově přezce.

Tvůrčí tým si vybral novelu Williama Saroyana Tracyho tygr, v niž spisovatel popírá smysl nesmyslem a posouvá hranici mezi fikcí a realitou. Postavil vedle sebe dva odlišné charaktery mladíka Tracyho a starého psychiatra Scattera. Oba se poznávají a během sezení mezi nimi dochází k určitému poutu. Vše se točí kolem uprchlého černého pantera, o kterém Tracy tvrdí, že je jeho tygr. Podle ředitelky Divadla Tramtarie Petry Němečkové je Saroyanův text srdcovou záležitostí celého týmu.

Pečlivost byla vidět nejen na víceúčelové scéně, což bývá jedním z charakteristických rysů tramtarijských, ale i na kostýmech. Zatímco přítomnost se nesla v tmavých pastelových barvách, minulost projasňovaly živější odstíny hlavních hrdinů. Lidé, kteří v Tracyho minulosti hráli klíčové role, byli barevnější, zatímco spolupracovníci nebo šéf se nesli v šedých a béžových odstínech. Vzpomínky tedy nezvýrazňovaly pouze lepší časy, ale také poukazovaly na Tracyho touhy a emoce směřující k milované dívce Lauře (Zuzana Zapletalová).

Vzpomínkové pasáže nedoplňovaly výhradně kostýmy, ale také hudba, která zazněla při Tracyho vzpomínání. Celý příběh provázel vypravěč, který nebyl přítomný osobně, ale diváci jeho hlas slyšeli z reproduktorů. Inscenační tým složený z režiséra Vladislava Kracíka, dramaturgyně Lenky Jorníčkové a filmaře Andyho Fehu použil filmové postupy. Postavy se z přítomnosti prostřednictvím rychlého způsobu vyprávění dostaly do Tracyho vzpomínek a s pomocí projekcí tvůrci zhmotnili imaginárního tygra. Projekce nebyly tentokrát používány v takové míře jako v případě představení I na Batmana občas padne smutek, na němž pracoval stejný tým. Ovšem to vůbec nebylo na škodu, protože by se více animací do inscenace nehodilo. Tygrovu přítomnost nezastupoval pouze obraz, ale také zvuk. Režisér tak dal dostatečný prostor pro divákovu představivost a nepředkládal mu výlučně svůj pohled na věc.

Co se týče hereckého obsazení, opět se představují stálice tramtarijských prken. Zpravidla objevující se v rolích s obdobnými charaktery. Například energická Scatterova manželka v podání Jany Posníkové, které nejsou cizí průbojné role žen. Nebo milá, ale cílevědomá Scatterova asistentka ztvárněna Barborou Šebestíkovou, jež opět zahrála nedosažitelnou mladou ženu. Veronika Löflerová celou inscenaci zlehčovala poulícími bulvami a schválně přehnaným přístupem policistky prosazující právo. V mužském zastoupení byl Marek Zahradníček v roli starého psychiatra, který s přehledem zvládl vážnější postavu příliš zaměstnaného starce. Hostující herec Tomáš David vystihl sedmadvacetiletého Tracyho s výrazem sedmiletého kluka, přičemž se mu zároveň dařilo proměnit malé dítě v dospělého nekompromisního muže. Občas měl problém sehrát se s domácími, ale veškeré přehmaty zahladil svou rozpustilostí, při níž se mu podařilo pobavit celé hlediště.

Souhra Zahradníčka a Davida občas mystifikovala, protože v jedné scéně se zdálo, že doktor Scatter nemá imaginárního tygra jako Tracy, ale že jeho poháněcím motorem se stal právě samotný mladík. V druhé polovině hry se tvůrcům povedlo pomalé posouvání hranice mezi realitou a snem, v níž nebylo jasné, který z hlavních mužských hrdinů mlží a který tvrdí pravdu. Ke snové atmosféře přispívalo ladné přesouvání rekvizit, které probíhalo mezi scénami ve tmě. Byla slyšet pouze hudba a jednotvárné hučení koleček. Díky tomu přechody mezi scénami z přítomnosti a minulosti nepůsobily násilně.

Pokud divák, jenž nečetl a nikdy neslyšel o Williamu Saroyanovi, navštíví olomoucké Divadlo Tramtarie, nepochybuji o tom, že si novelu Tracyho tygr v nejbližší době přečte. Ti, kteří se již v minulosti s jeho dílem setkali, dostali příležitost vidět vyprávění z jiné perspektivy. Režisérova verze příběhu nenudí a hlavně nechává dostatečný prostor pro divákovu fantazii. Kracíkovi se z novely Tracyho tygr povedlo vytvořit líbivé dílo, které svým zpracováním vzdává holt spisovateli Williama Saroyana.

Režie: Vladislav Kracík, Dramaturgie: Lenka Jorníčková, Hrají: Tomáš David, j. h., Marek Zahradníček, Zuzana Zapletalová, Jana Posníková, Barbora Šebestíková, Veronika Löflerová, Marek Hajžman, Hlas vypravěče: Miroslav Hruška, j. h., Scéna a Kostýmy: Markéta Rosendorfová a Dagmar Maturová, Hudba: Martin Peřina a Lukáš Mareček, Projekce: Andy Fehu, Sandra Hrachová, Petra Zeleninová, Technická spolupráce: Vladimír Derner a Přemek Šupík, Světla: Alois Pešek

Premiéra: ... a za Tracym tygr, úterý 6.3.2012 v Divadle Tramtarie Olomouc