Zpět na výpis článků

V Hradci Králové podávali dvojitou porci Shakespeara

Program třetího dne hradeckého festivalu Divadla evropských regionů nabídl divákům hned dvě představení her anglického „barda“ Williama Shakespeara. V hlavním večerním čase proběhla na scéně Klicperova divadla inscenace režiséra Daniela Špinara Hamlet, v dopoledních hodinách se na témže místě uskutečnilo představení inscenace zdejšího činoherního souboru Romeo a Julie.

Podle Williama Shakespeara volně David Drábek

Svéráznou interpretaci jednoho z největších romantických tragických příběhů všech dob uvedlo premiérově Klicperovo divadlo v Hradci Králové 8. března 2014. Umělecký šéf zdejšího divadla David Drábek se rozhodl neinscenovat klasický Shakespearův text, nýbrž vytvořil text nový, neokoukaný. Opět si tedy trošičku pohrál, zalaškoval – stejně jako u Richarda III. – s Williamem Shakespearem a přetvořil ho k obrazu svému. Z původního Romea a Julie byla zachována archetypální romantická zápletka, taktéž nenávist dvou rodů a některé původní verše v překladu Martina Hilského.

Ach Romeo, Romeo… proč jsi Romeo? Ach Romeo, Romeo…

Hradecká inscenace Romea a Julie akcentuje problematiku etnického souboje bílých s černými – souboj „pravých“ Čechů Capuletů s romskými spoluobčany Monteky, kteří přebývají v jednom nešťastném obydlí vedle sebe. Inscenace začíná neúspěšnou snahou kněze Vavřince (Jiří Panzer) o nastudování nové divadelní inscenace s názvem Romeo a Julie. Poté, co mu však hlavní herci (otec Julie a romská dívka Džaja) utečou kvůli nenávisti, rozhodne se mladý vychytralý kněz, aby nepřišel o peněžní dotace z Evropské unie, obsadit do hlavních rolí mladé rodinné příslušníky herců z původního obsazení Romea a Julii. A jistě je pro něj příhodné, že mají totožná jména s hlavními postavami příběhu.

Julie (Marie Poulová) a Romeo (Vojtěch Dvořák) nejsou typičtí velcí milovníci. Spíše se jedná o plaché introverty, asociály, kteří veškerý svůj čas tráví na internetu. Telefonují přes Skype, mají své profilovky na Facebooku… Realitě skutečného světa se vyhýbají. Oba jsou tak trošičku „retardovaní“. Neumí plně komunikovat s jinými lidmi, stydí se, zkrátka se uzavírají do svého vlastního soukromého světa. Julie je nevinná, roztržitá. Romeo je o něco odvážnější, přesto ne moc výmluvný. Stejně jako u Shakespeara se i zde hlavní postavy do sebe naivně a hluboce zamilují a v závěru pak v  objetí skonají.

Kromě ústřední dvojice na sebe velkou pozornost strhávaly jejich rodiny. Vlídní, horlivý, vroucní, milující a hluční Monteci versus citově vyprahlí, bohatí, suchopární Kapuleti. Otec Julie Jožka Montek (Jiří Zapletal) představoval archetyp vykořeněného cikána s velkou láskou ke koním, ohňům a kočování po světě. Také kradl kovové trubky, z nichž byly v závěrečné scéně sestaveny mohutné varhany. Tatínek Kapulet v podání Jana Sklenáře byl zase nezapomenutelný metrosexuál milující písně Michaela Jacksona, který si k snídani nedával nic jiného než čerstvý grepovo-řepový fresh. Herci Jan Vápeník (Merkucio), Matěj Anděl (Benvolio), Lenka Loubalová (Monteková), Marta Zoralová (Džaja) a Kamila Sedlárová (chůva) ztvárňovali romské spoluobčany s přehnanými gesty, výraznou mimikou a hlasitým projevem. Jejich postavy se celé představení urputně snažily o klidné soužití s ne tak afektovanými Monteky.

Odlišné životní přístupy obou rodin režisér ještě více zvýraznil použitím kontrastů ve  scénografii a kostýmech. Scéna Marka Zákosteleckého byla rozdělena na dvě části. V popředí jeviště se odehrávaly obrazy, v nichž se střetávali Monteci a Kapuleti. Jednalo se o veřejný prostor. V zadní části jeviště byla vystavěna divadelní budova, se dvěma oddělenými pokoji – v jednom přebývali Capuleti. Druhý zase sloužil jako místo odpočinku Montekům. Zatímco horkokrevní a srdeční Romové obývali místnost velmi barevnou, různě světelně nasvícenou, s kýčovitými předměty, citově chladní „běloši“ neměli ve své místnosti nic jiného, než solárium. Kostýmy Simony Rybákové podtrhovaly charaktery jednotlivých postav. Romské ženy měly dlouhé sukně, taktéž byly ověšeny náramky a řetízky a ve vlasech měly zapletené šátky s flitry. Jejich mužské protějšky byly oblečeny buď do černých zašlých kalhot a  sak nebo barevných triček a kalhot. Naproti tomu Kapuleti nosili přiléhavé, dokonale padnoucí oblečení, většinou bílé barvy.

Kýč, hravost, satyra, humor…

První půlka představení se nesla v duchu divadla na divadle. Herci s režisérem,   knězem Vavřincem, pilně nacvičovali Romea a Julii. Zároveň se spolu hlavní postavy sbližovaly a čím dál více se odpoutávaly od neexistujícího světa kyberprostoru. V dalším plánu, na pozadí divadelních zkoušek, se zase stupňovala nenávist mezi dvěma rody, která vrcholila v závěrečné hudební scéně jako vyseknuté z  muzikálu West Side Story. Druhá část inscenace měla pochmurnější tón, a nebyla také zcela dramaturgicky dotažená. Proč se Julie pokusila o inscenovanou smrt? Proč tak krutá Romeova pomsta? Některé činy zkrátka nebyly dostatečně podloženy, chyběly prokreslenější motivace jednotlivých postav.

Ve festivalovém představení nicméně nechyběla satyra, kýč, muzikálová čísla (hudba Darek Král), obraz současného světa, sociální problematika, tragika, humor a vtip. David Drábek vytvořil živou inscenaci, která je určena hlavně mladému publiku, jež ji velmi příznivě ocenilo. To mohu z festivalové reprízy, která proběhla v dopoledních hodinách, a které se zúčastnili z velké části studenti, jen potvrdit.

 

Podle Williama Shakespeara a s použitím překladu Martina Hilského napsal David Drábek. Režie: David Drábek; Dramaturgie: Jana Slouková; Scéna: Marek Zákostelecký; Kostýmy: Simona Rybáková; Hudba: Darek Král; Text písně: Tomáš Belko; Pohybová spolupráce: Henrieta Hornáčková; Odborná poradkyně: Iveta Kokyová.

Premiéra 8. března 2014 na hlavní scéně Klicperova divadla. Recenze psána z  reprízy inscenace dne 23. června 2014 uvedené v rámci Mezinárodního festivalu Divadla evropských regionů Hradec Králové.

 

Foto: Patrik Borecký

 

Hamlet doopravdy zešílel

O svérázné přiblížení klasického Shakespearova textu mladému publiku se pokusil i režisér Daniel Špinar, a to v pražském Švandově divadle. Na rozdíl od svého hradeckého kolegy Davida Drábka zachoval původní text. Ovšem nutno dodat, že i v tomto případě došlo ke změnám. Špinar společně s dramaturgyní Lucií Kolouchovou nejenže svérázně původní text proškrtal, ale také ubral skoro polovinu postav. Například herecká společnost, která přichází sehrát představení pro proradného Claudia, se v inscenaci vůbec neobjeví. Místo ní hrají tyto herce sami obvinění, a to v režii samotného Hamleta. Gertruda a Claudius ztvárňují sebe samé, velmi tvrdě si tak uvědomují svoji vlastní skutečnost a s ní spojenou pravdu.

Hamlet ve Špinarově verzi je mladý, impulzivní hejsek, který si užívá s naivní Ofélií. Společně se svým nejlepším kamarádem kouří trávu a jako každý „mladistvý“ stojí v opozici vůči své rodině. Jeho nenávist se vystupňuje po vzkazu ze záhrobí, který mu předá zesnulý otec. Psychologicky velmi vypjatá scéna „zjevení ducha“ se odehrává v Hamletově hlavě. Divák vidí pouze hercovo křečovitě se svíjící tělo a  krvavě rudý vzkaz ze záhrobí, který Hamlet píše na skleněnou vitrínu.

Režisér se v inscenaci soustředí především na Hamleta, jeho psychologii a šílenství. To je také výrazné u Ofélie, která v druhé půli inscenace vbíhá po smrti svého otce, zklamaná a pološílená na jeviště pouze v nátělníku a průhledných silonkách. Její obličej je barevně počmáraný a vlasy má mokré. Silné jsou scény, ve kterých Ofélie cituje part hrobníka a prohrabuje se pískem – „hraje“ si tak nevědomky se svým budoucím vlastním hrobem. Závěrečná scéna je pak velkou očistou, a to nejen pro Hamleta. Do  velké skleněné vitríny, do níž se v první polovině představení Hamlet schovával, teď žene celou svoji rodinu. Každý z jeho příbuzných je pak uzamčený v průhledné kleci a bez emocí odříkává závěrečné verše. Inscenace končí, opona sjíždí do úplného ticha. Hamlet je mrtev a s ním i celá jeho rodina.

Titulní postavu ztvárnil velmi živočišným způsobem Patrik Děrgel. Jeho Hamlet byl prudký, nedočkavý, neovladatelný, impulzivní, ale také v mnoha situacích klidný a rozvážný mladík, který velmi toužil po pomstě. Výrazný byl hlavně ve scénách šílenství. Na jevišti vystřídal několik hereckých poloh a prošel celou škálou emocí. Ofélie Zuzany Onufrákové nebyla až tak naivní dívenka, spíše představovala typ současné mladé ženy, která přesně ví, čeho chce dosáhnout a co touží v životě získat. Náhlá smrt jejího otce ji však zlomila a udělala z ní bláznivou, politováníhodnou osobu, která nemůže mít jiného konce, než je smrt. Petra Hřebíčková jako Gertruda byla ráznou královnou, která je tzv. „nad věcí“. Nic si nepřipouštěla, snažila se být na všechny milá. Claudius Kamila Halbicha byl taktéž vyrovnaný a  povznesený nad okolnostmi, které se v jeho osobním okruhu odehrávaly, a které vlastně on sám zapříčinil.

Scénografie Ivy Němcové byla velmi prostá. Jeviště po celou dobu inscenace zelo prázdnotou – nepočítám zde židličky a velkou prosklenou výstavní skříň, ve které bylo v první části představení umístěno brnění a meče. Scéna byla ze tří stran oddělena vysokými stěnami pokrytými zdobnou tapetou. Výrazným scénickým prvkem byly obrazy rodinných příslušníků umístěné po celé délce protilehlé stěny od  publika. Druhá polovina představení se odehrála ve scéně mírně rozbořené. Skoro nic zde už nemělo své původní místo a v levé zdi se najednou objevila obrovská díra vedoucí mimo jeviště do zákulisí. Dalo by se podotknout, že nic není, jak bývávalo. Vše se bortí, ničí společně s lidskými osudy. Kostýmy Lucie Škandlíkové byly minimalistické, civilní. Ženské postavy měly oblečené jednoduché šaty, muži zase nosily padnoucí obleky. Inscenace Hamleta v podání pražského Švandova divadla byla velmi emotivní sevřenou tragickou podívanou, která měla svůj spád a skličující, hořký nádech.

 

Překlad: Jiří Josek. Režie: Daniel Špinar. Dramaturgie: Lucie Kolouchová. Hudba: Petr Wajsar. Scéna: Iva Němcová. Kostýmy: Lucia Škandíková. Produkce: Ilona Hájková. Inspice a asistent režie: Petra Štanclová.

Premiéra 7. prosince 2013 ve Švandově divadle. Recenze psána z reprízy inscenace dne 23. června 2014 uvedené v rámci Mezinárodního festivalu Divadla evropských regionů Hradec Králové.

 

Foto: Alena Hrbková