Zpět na výpis článků

Psycho v Tramtarii

Jméno Hany Mikoláškové je v Tramtarii spojeno s inscenací Bohyně z města hříchu. Kus jistě zajímavý, neobvyklý, ale podle mého názoru nijak zvlášť zapamatovatelný. O to větší očekávání vzbuzuje její další inscenace – Hitchcockovo Psycho. Už jen text divadelního programu mnohé napovídá: „…Když Norman Bates uvidí tu zmoklou a unavenou dívku, má pocit, že se naplnily jeho nejtajnější sny. Krásná a chytrá cizinka mu rozumí, směje se a poslouchá. Dokud se do toho nevloží alkohol a jeho žárlivá matka. A pak ten její nůž… Ve skříních ožívají zapomenutí kostlivci. Hladinu bezedných mokřin za Batesovým motelem něco zčeřilo. Noční můra začíná…“ A je tomu skutečně tak, Psycho v Tramtarii je noční můrou, ovšem v tom nejkladnějším slova smyslu.

Působivější než film

Všechny postavy bez výjimky jsou plnokrevnými a procítěnými jevištními charaktery. Paulína Labudová v roli Marion svou bezradností a naivitou vyvolává silné ochranitelské sklony. Detektiv Arbogast v podání Václava Stojana věrně připomíná svůj protějšek z Hitchcockova filmu. Zdeněk Svobodník jako šerif v některých okamžicích svou funkci zcela paroduje, aby se z něj vzápětí stal policista hodný respektu. Jevištní figurku trochu připomíná Marek Příkazký v roli Sama, jenže v jeho případě to není na škodu. Jeho Sam je velmi kladnou postavou, kterou inscenace potřebuje. Příkazký ve své roli dalece překonává svůj filmový protějšek. A samotný Jan Konopčík jako Norman Bates/matka? Herec je ve svých záporných rolích tak věrohodný, až téměř vzbuzuje podezření, že skrývá nějaké temné tajemství. Jediným mírně drhnoucím prvkem je tak Marionina sestra Lila v podání Báry Šebestíkové. Herečka vkládá do své role patřičnou ustaranost až hysterii, bohužel jí dělá problém po dvě hodiny hracího času tento postoj udýchat a v závěrečných scénách již působí lehce křečovitě.

Motel ve Phoenixu

Tramtarijní scénografie – v tomto případě je pod ní podepsán Hynek Petrželka – je již dávno známá svým minimalismem, který však v žádném případě není na škodu věci. V případě Psycha se Batesův nejznámější motel na světě zkrátka povedl. Lehce ponurá recepce s vycpanými – „ale ne mrtvými!“ – ptáky a všudypřítomnými žaluziemi vyvolává mrazení v zádech. A naprosto ikonický je Marionin pokoj s proslulým sprchovým koutem. Ten je, samozřejmě narozdíl od filmu, řešen zcela moderně, ale to mu vůbec neubírá na působivosti.

Kostýmy jsou dobrým příkladem typizace, ať už se jedná o Marionin kostýmek sekretářky, nevinné bílé šatičky Lily nebo domácí šaty Normana/matky. Zajímavé jsou barevné kontrasty kostýmů Marion a Lily či obou mužských hrdinů. Kontrast černé a bílé nezklame nikdy.

A nezklame ani hudba v již tradičním podání Martina Peřiny. Příjemná Bartókova symfonie připraví na nádhernou zamilovanou píseň v závěru. Zdařilá je nejen hudba, ale zvuk obecně, snad až na permanentně kapající sprchu. Nikdy bych také neřekla, jak hrůzostrašné může být pouhé dýchání ve tmě. A obě hlavní hrdinky umí nádherně hororově ječet.

Režisérka Mikolášková zdůrazňuje, že tramtarijní Psycho je mimo jiné věnováno „všem nesmrtelným šílencům, kteří milovali své matky a chybí jim táta“. Je to věc názoru každého recipienta, nicméně podle mého názoru je zde rodinno-psychologický motiv již poněkud nadbytečný. Psycho je zkrátka prvotřídním hororem, při kterém tuhne krev v žilách. Klasické scény ve sprše a ve sklepě jsou doslova infarktové. A kdyby někoho v Tramtarii napadlo, že si Norman/matka po zatmění scény sedne s nožem na okraj jeviště, po rozsvícení by patrně byl nutný zásah lékaře. Psycho není pouhou lekačkou, ale propracovaným kusem, který si divák rozhodně zapamatuje – a ještě dlouho dá přednost koupeli před sprchou.

 

Divadlo Tramtarie – Hana Mikolášková: Psycho. Režie: Hana Mikolášková. Dramaturgie: Vladislav Kracík. Scéna a kostýmy: Hynek Petrželka. Hudba: Martin Peřina. Light design: Aleš Hejral. Zvuk: Roman Vičík.

Premiéra 10. a 11. října 2014, recenze z premiéry 10. října 2014.

 

Foto: Markéta Rosendorfová