Zpět na výpis článků

Hostina dravců

Novou sezónu otevřela Mahenova činohra Národního divadla Brno adaptací válečného románu V. Katche Hostina dravců. Autorem úspěšné divadelní adaptace je herec a režisér J. Sibre, který za zmíněnou inscenaci získal v roce 2011 hned tři prestižní ceny Molière (nejlepší inscenace, režie a adaptace). Nesporně zajímavý titul poskytl mimo jiné možnost představit nové členy souboru Mahenovy činohry: Martina Siničáka z brněnského HaDivadla, Hanu Breišťanskou ze Zlína a z Českých Budějovic Romana Nevěčného.

Děj hry se odehrává v roce 1942, kdy se v jednom pařížském bytě schází skupina přátel na oslavě třicátých narozenin manželky knihkupce Pélissiera, Sofie. Rozjíždějící se zábavu přeruší výstřely, jejichž obětí jsou dva němečtí důstojníci. Jako odvetu požaduje gestapo dva rukojmí z každého bytu domu, před kterým se střelba odehrála. Protože důstojník gestapa Kaubach (Petr Kubes), který velí zatýkání je stalým zákazníkem knihkupce Pélissiera (Martin Sláma), nabízí přítomné společnosti, aby rukojmí vybrali sami, a protože „nechce kazit oslavu“ dává jim dvě hodiny času, které ochotně stráví v osobní knihovně knihkupce. Přítomní pochopitelně zpočátku odmítají k volbě tohoto druhu vůbec přistoupit a společně hledají „cestu ven“. Časem pochopí, že záchrana pro všechny není možná, a někteří začínají hledat únikovou cestu především pro sebe. Hlavním našeptávačem je postava podnikatele Andrého (Petr Halberstadt), který jakmile zjistí, že situaci nelze vyřešit penězi, pokusí se zbývající postavy postupně zmanipulovat k dobrovolné oběti. Díky soustavnému zpochybňování hodnoty a  smyslu jejich života docílí, že odhazují poslední zábrany a každý svým způsobem obhajuje oprávněnost právě svého bytí. Důsledkem je pak vzájemné napadání nejen slovní, ale i fyzické a  důkladná prověrka, jak jejich charakteru, tak hloubky jejich vzájemných vztahů. Nikdo není ušetřen a  každý je svým způsobem zklamán, ať už jednáním ostatních, nebo svým vlastním. I přesto hra nepostrádá řadu zábavných momentů, které ovšem spadají spíš do kategorie černého humoru.

Hostina dravců se nese především v duchu zajímavých hereckých příležitostí. Všechny postavy jsou téměř stále přítomny na scéně a každá z nich má dostatek prostoru i času pro svou existenci. Režisér Ivan Krejčí dává svým pojetím vyniknout především textu, který se ovšem závažností tématu pochopitelně vymyká běžné konverzační komedii. Přestože se neuchyluje k výraznější stylizaci, dokáže udržet tempo hry i dostatečně gradovat jednotlivé situace čistě v rámci jednání daných postav. Občasné komické pasáže a určitá grotesknost jsou pak jen logickým vyústěním vypjatých situací. Jakási rovnocennost vládla i jednotlivým hereckým výkonům, kdy všichni propůjčili svým postavám přiměřenou dávku autenticity. Barvitost jednotlivých charakterů následně přinesla rozmanité variace na dané téma. V tomto boji o život byl obdivuhodný výkon většiny herců: Petra Halberstadta v postavě přizpůsobivého podnikatele, odzbrojující naivita Sofie v podání Magdaleny Tkačíkové, či  výstupy hrdiny proti své vůli Piera  Martina Siničáka nebo pragmatického doktora Pagnona Romana Nevěčného, stejně tak ale gradující slabošství knihkupce Pelissiera Martina Slámy, angažovanost vdovy Francoise Hany Briešťanské a trefně glosující Vincent Pavla Doucka. Jediný, kdo postrádal jakousi přirozenou živost, byl major Kaubach hostujícího Petra Kubese, i když nutno přiznat, že postava esesmana si jistý druh karikatury nejspíš zaslouží.

Výtvarné řešení inscenace sloužilo především jako dekorace, která zůstává po celou hru neměnná. Kromě nezbytného nábytku v popředí, rámuje Milan David celé jeviště bílou stěnou s vysokými okny, zatemněnými do pomyslné ulice novinovým papírem. Dramatičnost jednotlivých výstupů je podtržena bodovými světly, případně naprostou tmou, která v mnoha ohledech vyznívala nejpůsobivěji. Kostýmy Marty Rozskopfové ctí módu daného období a po vzoru filmů pro pamětníky je jejich barevnost redukována na odstíny bílé, šedé a černé.

Hostina dravců zřejmě nebude patřit, díky svému tématu, které obviňuje i usvědčuje zároveň, mezi kasovní trháky Mahenovy činohry. Je ovšem třeba ocenit jak volbu titulu, tak neokázalé provedení, které rozhodně stojí za zhlédnutí.

 

Národní divadlo Brno, Mahenova činohra – Hostina dravců. Režie: Ivan Krejčí. Překlad: Alexandr Jerie. Dramaturgie: Olga Šubrtová. Scéna: Milan David. Kostýmy: Marta Rozskopfová.

Premiéra: 31. 10. 2014 psáno z premiéry

 

Foto: Jakub Jíra