Recenze - Recenze
Po pěti letech od zinscenování dramatu Ronalda Harwooda Na miskách vah v Pardubicích se Michael Tarant vrací ke stejnému titulu i v olomouckém divadle. A to jak v roli režiséra, tak od začátku roku i v roli nového uměleckého šéfa činohry, v níž vystřídal Romana Groszmanna. Situace otevírá prostor k diskuzím, kam a v jaké kvalitě bude nové vedení souboru činohry směřovat. Naše malé války Příběh hry je zasazen do prostředí poválečných výslechů lidí, podezřelých z kolaborace. Řeší možnost člověka obhájit svou pravdu proti pravdě jiných. Dramaturg Milan Šotek zařadil hru, která, přestože se její děj odehrává roku 1946, stále nabízí možnosti aktualizačních výkladů a na současného diváka tak může o to víc působit. Nejen jedna totalita zasáhla novodobé dějiny. Stále se objevují případy, kdy se lidé musí vyjadřovat k „pravdám“ ve spisech StB. Ale i v obecné rovině pak člověk musí cítit napětí a konfrontaci sám se sebou: Jak by se zachoval, jak by se hájil, co by dal na své misky vah? Ani já nevím, jak bych se zachoval, vy to víte…? Každý si v tématu může najít své malé války (a rozhodnout, na kterou misku vah dá poražené a na kterou vítěze).
Inscenace plná kontrastů V jedné z hlavních rolí se představil Josef Vrána, který majora Steva Arnolda ztvárnil už na pardubickém jevišti. Dvě hlavní postavy k sobě tvoří navzájem účelný kontrast: Major ve Vránově podání je zahraný s veškerou energií a ztvárňuje mytizovaného Američana, který nemá o umění ani ponětí, přesto vyšetřuje největšího dirigenta své doby, Wilhelma Furtwänglera (Josef Bartoň). Ten je pojatý naopak umírněně a na rozdíl od Vrány, který na diváka často křičí, si nechává Bartoň svou energii uvnitř a dobře dokládá napětí, které se bezpochyby muselo v dirigentovi odehrávat. Z hereckých výkonů na sebe také upozorňuje, bohužel negativně, celkově nepřesvědčivá Tereza Richtrová v roli Emmi von Straube, která nejvíce „zaujme“ hned v první scéně, v níž svou vášeň k majorovi vyjadřuje jako zmatené a přehrávané osahávání celého kolegova těla. Pozitivní na zpracování inscenace je především scénografie Kláry Vágnerové. Scéna mohla na jedné straně ke konci představení působit do značné míry chaoticky (rozházené papíry, kouř z hořícího plechového kbelíku), na druhou stranu možná tento chaos kopíruje konec hry, kdy vedou major s dirigentem argumentační válku, a více zatahuje diváka do příběhu. Celkově ale výtvarné zpracování koresponduje s atmosférou dramatu. Významově je dobře pojatý například motiv sněhu, který zpomaluje a zjemňuje dynamičnost celého představení. Inscenace získává na kvalitě také díky práci s hudební složkou (zážitek umocňuje i „živý“ orchestr přímo na jevišti) a zvukovým zdůrazněním ozvěn úhozů na psací stroj, které podtrhují atmosféru výslechů. Inscenace je ve výsledku poměrně působivou záležitostí. Především díky výtvarnému a režijnímu pojetí a také do velké míry silou tématu samotné dramatické předlohy. Emocionalita představení a zasažení diváka je způsobeno spíše vyvoláním konotací s válečnými událostmi, zvěrstvy koncentračních táborů a dokumentární povahou informací v Harwoodově hře. Na olomouckém jevišti ožívají události vyšetřování v rámci norimberských procesů, poválečné denacifikace ukázané na příběhu silné osobnosti, která byla semleta svou dobou a neví, jak se vymanit z koloběhu obvinění…Možná proto nějaký ten chybějící krůček nebo spíše krok k dokonalosti a nadšení této inscenaci promineme. Ono nakonec: Jak chcete zjistit pravdu? Nic takového není. Moravské divadlo Olomouc Ronald Harwood: Na miskách vah Režie: Michael Tarant Dramaturgie: Milan Šotek Scéna a kostýmy: Klára Vágnerová j.h. Dirigent: Miloslav Oswald, Tomáš Hanák Foto: archiv Moravského divadla Další recenze: http://www.divabaze.cz/2010/10/na-miskach-vah-%e2%80%93-prazdnotu-strida-mrazeni-zad/
-Aneta Filipová