Arabská noc

Recenze - Recenze

Pátek, 18 Listopad 2011 21:00

Napsal uživatel Dominika Široká

8 Comments

Moravské divadlo v Olomouci je od minuloročnej personálnej výmeny na poste umeleckého šéfa a dramaturga činohry pod neustálym tlakom očakávania. S príchodom Michaela Taranta a Milana Šoteka do Olomouca sa predpokladá rast umeleckej kvality, a s tým spojené zlepšenie povesti miestnej činohry. V „rozbehovej“ sezóne 2010/2011 stavilo nové vedenie prevažne na istotu. Spomeňme napríklad Tarantove opakované naštudovania titulov Na miskách vah a Markéta Lazarová, či zaradenie divácky obľúbeného muzikálu Sugar do repertoáru divadla. Dramaturg Šotek má ale vyššie ambície, a tak si pre aktuálnu sezónu vybral hru súčasného nemeckého autora Ronalda Schimmelpfenniga Arabská noc. Táto hra sa od svojho vzniku teší veľkej obľube najmä v nemecky hovoriacich krajinách, ktoré ale patria medzi divadelne najprogresívnejšie v Európe. Uviesť túto formálne i obsahovo nekonvenčnú drámu pre olomouckých divákov je preto veľmi odvážnym činom mladého dramaturga. Ide totiž o publikum konzervatívne a „nevychované“ v zmysle skúsenosti s invenčnými, prípadne alternatívnymi inscenačnými postupmi. Zároveň ale ide o výsostne žiaducu voľbu, Šotek sa tak aktívne usiluje o nový „imidž“ tejto olomouckej scény, ktorá sa pre zvýšenie umeleckej úrovne nebude báť riskovať stratu abonentných divákov.

Pre naštudovanie Arabskej noci bol do MDO takticky prizvaný umelecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějoviciach Martin Glaser, ktorý má už skúsenosti s uvádzaním súčasnej dramatiky (Sergi Belbel: Mobil, Neil LaBute: Tlustý prase, atď.). Scénu a kostýmy pre inscenáciu vytvoril, takisto hosťujúci, Jaromír Vlček, ktorý s režisérom Glaserom dlhodobo aktívne spolupracuje. Vybraný titul Schimmelpfennigovej Arabskej noci je textom plným imaginácie a svojou otvorenosťou a tajomnosťou ponúka mnohé interpretácie. Režisér sa však rozhodol vychádzať výhradne z motívu izolovanosti človeka žijúceho svoj život v obmedzenom tesnom priestore panelákového bytu. Ako jeden z nespočetného davu obyvateľov nemenovaného sídliska žije cyklickým stereotypným životom, vyrovnáva sa s trpkosťami minulosti a samozrejme túži po láske. Tento súčasný obraz akejsi šedej reality, ale žiaľ nie je ničím neznámy, v divadle dokonca celkom bežný. Šotek s Glaserom tento stav spoločnosti akurát povrchne patetizujú, a to všetkými výrazovými prostriedkami.

Päticu postáv oblieka scénograf a kostymér Vlček do uniformnej bielej spodnej bielizne a zatvára do piatich vo vzduchu visiacich sklenených boxov. Akvárium je v súčasnej scénografií priam trendom, v tomto prípade ale Vlček do boxov šikovne zašifroval hneď niekoľko nosných symbolov – zo skleneného akvária sa stáva výťah, ale i okno panelákového bytu, z ktorého vykúka postava Kohokoľvek, presvietené boxy môžu byť dokonca skratkou aj pre celé sídlisko. Tieto zaparené skleníky tiež výborne korešpondujú s motívom horúčavy, a síce vyprahnutej existencie postáv, ktorým tak veľmi chýba životodarná voda. Samostatné boxy môžeme tiež chápať ako názorné zobrazenie monologickej výstavby drámy, či ako samostatné javiská pre simultánny dej hry. Škoda len, že s rovnakým nosným scénografickým prvkom, teda neónovou lampou presvieteným skleneným kvádrom, pracovala v Divadle F. X. Šaldy scénografka Markéta Oslzlá v libereckej verzií Arabskej noci s premiérou už v roku 2004. V Olomouci ide iba o tretie inscenovanie tejto predlohy v českom prostredí, považujem preto opakovanie rovnakých scénických prostriedkov za veľmi neoriginálne riešenie.

V uzavretých akváriách sú herci radikálne izolovaný a zároveň rafinovane heliocentricky rozmiestnený okolo hlavnej postavy Františky Dehkeovej. Takáto forma nedovoľuje priamy kontakt hercov, vzájomné vzťahy teda musia budovať „na diaľku“ prostredníctvom slova. S tým sa ale v Schimmelpfennigovej hre zaobchádza špecifickou hravou formou. Okrem dialogických prehovorov sú súčasťou replík postáv aj vnútorné monológy v podobe vynárajúcich sa spomienok z minulosti, či bežné prúdy vedomia komentujúce okolitý svet. Dochádza teda k plynulým prechodu z dialógov k vnútorným monológom a divákovi teda neostáva nič zamlčané. Postavy sa navyše pri citlivom inscenovaní v simultánnych prostrediach svojimi replikami dokonca navzájom nechcene komentujú. Monotónna koncepcia Martina Glasera pre nedostatočné odlíšenie vnútorných monológov od dialógov s týmto potenciálom hry žiaľ nepracuje.

Subtílne prostredie skleneného boxu vyžaduje umiernené náznakové herectvo. Jedine to má šancu vyniknúť v minimalistickej scénografii, nechá vyznieť slová replík a prebudí i divákovu imagináciu. Od herca sa ale v tomto prípade vyžaduje vysoká miera koncentrácie a schopnosť s citom reagovať na ostatných kolegov. Takéto ansámblové herectvo je nevyhnutné, ak majú dramatické situácie fungovať i bez priameho kontaktu. Hercom sa však darí disciplinovane dodržovať tieto pravidlá len zo začiatku. Po chvíli už nevedia obmedzený priestor originálne obsiahnuť, málokedy sa im darí pracovať s jednoduchým nápaditým gestom či pohybom. Niektorí preto skĺzavajú k „prehrávaniu“ a kradnú si priestor sami pre seba. Už takmer na začiatku sa tak rúca ansámblový princíp a herci sa navzájom izolujú nie len v prenesenom význame celkovej koncepcie inscenácie.

Najviac uzdu upustil hneď zo začiatku Ivan Dejmal v postave Petra Karpatiho. Na hereckú umiernenosť a súhru s ostatnými hercami vôbec nepristúpil. Od začiatku predvádza veľmi expresívne herectvo, vývoj postavy tak navyše nešťastne skrátil. Láskou sklamaného Karpatiho ihneď zobrazil ako šialeného voyeristu, po zvyšok inscenácie túto postavu priam karikaturisticky graduje bez výraznejších odchyliek. Kalila, v podaní Jiřího Suchého z Tábora, spočiatku dokážeme narcistickou siláckou pózou jasne zaradiť, následným náhlym „strihom“ do sedu tiež presne demonštruje mladú bezhlavú zamilovanosť. Neskôr sa ale v snahe aktívne využiť priestor akvária nemotivovane, doslova stavia na hlavu a k náznakovosti sa už žiaľ nevráti. Klára Klepáčková spočiatku veľmi presne zobrazuje netrpezlivú Fatimu očakávajúcu milenca nervóznymi trhanými pohybmi a vulgárnou pózou. Neskôr sa ale jej výkon popri Dejmalovi a Suchom z Tábora stráca. Františka Terezy Richtrovej je správne apatická a ospalo statická. Vystihuje tak prototyp „vyhorenej“ prepracovanej ženy, ktorá už od únavy pomaly zabúda aj vlastné meno. S priestorom skleneného výťahu sa ale najlepšie vyrovnal Petr Kubes, v postave údržbára Lomeiera využíval herecké skratky s hlbšou významovou nadstavbou. Originálne tak napríklad pracuje s výrazným motívom hry, a síce chodením po schodoch vysokého paneláku. On sám obýva práve jeho suterén. Poschodia zdoláva zhrbeným pochodovaním na jednom mieste, čím výborne vystihuje svoje sociálne zaradenie i životný pocit.

Nosný motív izolovanosti, pretavený do sklenených výťahov, ale ostáva nedostatočne psychologicky podmienený. Osamelosť Lomeiera, Františky i Karpatiho dokážeme jasne vydedukovať, problematickejšie je to ale pri ostatných dvoch postavách. Sú vo vzťahu Kalila a Fatimy partnerské problémy, ktoré by spôsobovali vnútorné odlúčenie? Ich vzťah ale spočiatku pôsobí harmonicky, ide teda pravdepodobne o osobný problém zvlášť každého z dvojice. Tu už ale ostávam bezradná. Je dôvodom Fatiminej izolovanosti nebodaj jej, v inscenácií okrajový, moslimský pôvod? Navyše predpokladám, že sa za zamilovaným úsmevom „jednoduchšieho“ Kalila neskrýva žiadna hlboká frustrácia. Sú teda izolovaní jedine múrmi panelových domami, ktorých sú obyvateľmi? Na uzamknutie do skleneného výkladu, čoby jeden z podôb ľudskej izolovanosti, je to ale trochu málo.

Dráma Arabská noc ale neostáva len pri formálne zaujímavom vykreslení bezútešného fádneho života človeka strednej triedy. Druhá polovica je naopak kontrapunkticky plná imaginácie a priam až dobrodružných situácií, v ktorých nás Schimmelpfenning akoby vo sne „prenáša“ na orientálny stredný východ. V inscenácií tento zlom odomyká i sklenené väzenia pätice protagonistov, ktorí sú tak vytrhnutý z nudného stereotypu a ich „suchý“ život konečne nasiakne blahodarnou vodou. Herci sa ale paradoxne ponárajú až po členky do obrovskej kaluže, ktorá zaplavila celé javisko. Zapchaté potrubie v stenách paneláku konečne prasklo, zo stropu ale začal doslova padať dážď. Až na toto lacno efektné riešenie sa snažili inscenátori vytvoriť snovú atmosféru už len meditatívnym orientálym chorálom. Padajúca voda ale miesto živelnej energie pôsobí skôr ako odkvap, pod ktorým stoja zúbožene premočené postavy. Ani vo svete fantázie teda nenachádzajú konečné východisko zo svojej situácie a apokalyptická atmosféra inscenácie sa tým, i vďaka hudobnej zložke, ešte prehĺbila. Glaser sa teda aj v druhej polovici opiera o svoju bezútešnú, ale plochú interpretáciu textu, v ktorej stále chýba nadhľad a hravosť. Túto interpretáciu onoho orientálneho sveta navyše nevieme presne odčítať, pre nedostatočné inscenačné odlíšenie nedokážeme ani oscilovať spolu s hercami medzi jednotlivými rovinami reality. Snáď jediným nadľahčením dusnej atmosféry je výkon súložiaceho Jiřího Suchého z Tábora, v tomto prípade ale inscenácia skĺzava k primitívnemu a pubescentnému humoru.

Napriek možnosti voľného pohybu hercov sa zaujímavých mizanscén a konečne možnej vzájomnej interakcie postáv aj tak dočkáme len málokedy. Tí sa navyše v javiskovom bazéne „topia“, s otvoreným priestorom sa nedokážu identifikovať, ich pohyb po javisku zväčša pôsobí priam náhodne a nedotiahnuto. Klára Klepáčková tak ostala jedinou, kto si disciplinovane zachoval cit pre pohybovú metaforu a chôdzou do štvorca symbolicky demonštruje výstupy po jednotlivých poschodiach. Na scéne sa okrem iného začali objavovať rekvizity (napr. kľúče či nôž), ktoré na minimalistickej scéne pôsobia popisne a zbytočne. Spočiatku uniformná, teraz ale do nitky premočená spodná bielizeň na telách hercov, odkazuje na úplné odhalenie charakterov postáv, či priam ľudskú animálnosť. So zvieracou prirodzenosťou ale celková téma nemá nič spoločné a k psychologickému „odkrytiu“ pre nedostatočnú prácu na jednotlivých postavách tiež nedôjde. Sémantický význam okrem kostýmu absentuje i v prípade vyvýšených plošín, ktoré chápem skôr ako skrýšu pre „nevyhnutné“ rekvizity. Záverečné zavraždenie Kalila vedrom červeno sfarbenej vody nielenže vyznieva teatrálne a pateticky, ale navyše úplne vyvracia význam už spomínanej rekvizity noža, ktorý Fatima zviera počas prenasledovania svojho neverného priateľa.

Ani po prebudení prudkým nádychom z arabského sna sa nedokážem zbaviť pocitu, že tvorcovia jeho inscenačný potenciál nedokázali naplno využiť, snu chýbala šťava, fantázia, a tým pádom i tempo. Inscenácia navyše nevygraduje ani v jednoznačne uchopiteľnú pointu. Rámcové prvky inscenácie, a síce úvodný chorál Dona nobis pacem (Daruj nám pokoj) a záverečnú projekciu zelených čiar, som sa už radšej ani nepokúšala rozkľúčovať. Každopádne ide ale o celkom neobvyklý prístup k inscenovaniu na činohernej scéne Moravského divadla, ktorý sa pokúsil priniesť súčasné minimalistické postupy. Inscenácia odhalila predovšetkým snahu súboru o žiadanú zmenu, zlepšenie nevalnej úrovne a prekračovanie svojich doterajšie obmedzených limitov. Pre olomouckých divákov ale môže byť Arabská noc „nestráviteľnou“ už len pre jej nezrozumiteľnosť a nudnú jednotvárnosť. Tú spôsobil predovšetkým nedotiahnutý plochý prístup inscenátorov k textu a nepripravenosť hereckého súboru na alternatívny spôsob koncentrovanej ansámblovej práce. Snáď sa teda po polovičatej, ale rozhodne ambicióznej Arabskej noci v Moravskom divadle konečne „rozvidnenieva“.

Režie  Martin Glaser

Dramaturgie  Milan Šotek

Scéna a kostýmy  Jaromír Vlček j.h.

Překlad  Josef Balvín

Obsazení:

Hane Lomeier  Petr Kubes

Fatima Mansur  Klára Klepáčková

Františka Dehkeová  Tereza Richtrová

Kalil  Jiří Suchý z Tábora

Petr Karpati  Ivan Dejmal

Comments  

 

0 #8 2012-01-17 22:32

A nejste náhodou trochu ve střetu zájmů. Nezdá se mi zrovna dvakrát korektní pracovat zároveň jako aktivní dramaturg i jako aktivní kritik. Pokud ve stejném městě - tedy v Olomouci dramaturgujete Racka v divadle, které chce být alternativou k Městskému divadlu, jehož produkci článkem výše deklasujete, nepřipadá mi to jako zcela košer přístup... A to samozřejmě nemá nic společného s výsledkem vaší divadelní práce na zmíněnmém Rackovi

Quote

 

 

+8 #7 2011-12-16 16:17

Úkolem kritika/recenzenta není ani nabízení alternativ, ani vlastní divadelní praxe. Povědomí o pozadí tvorby recenzované inscenace je ideálním doplňkem a potvrzením recenzentovy fundovanosti pro vytvoření konkrétní kritiky/analýzy, ale není to povinnost. Názory typu "až si to zkusíte, tak máte právo kritizovat" jsou zcestné. Znamená to, že teprve až si zkusím pekařinu, mohu říci, že mi nechutná chleba upečený panem XY? Omlouvat úroveň divadla tvrzením, že se přeci musí nějak uživit (tzn. může beztrestně pochlebovat diváckému vkusu v rozmezí 10 - 99 let), je alibistické - pokud je v inscenační tvorbě uplatňována tato estrádní logika, pak se není čemu divit, když jsou kritické ohlasy rozpačité. Mám-li zájem o uměleckou úroveň, pak se k této metě také budu snažit přiblížit - pokud divák nechce, ať nechá být. Kdyby se všichni umělci řídili pravidlem "hlavně pro diváky", topili bychom se dnes v moři průměrnosti.......Kritik může v diskuzi s divadelníky spoluvytvářet divadelní život svého regionu, ale pokud se konkrétní divadlo profiluje jako místo nenáročné zábavy pro všechny, pak je logické, že se kritik odvrací.
P.S. Pokud si vytvořím úsudek na základě jednotliviny, pak se oddávám předsudkům. Pokud si vytvořím úsudek na základě více prvků, je velmi pravděpodobné, že se od předsudků blížím k pravdě. Pakliže je slečna recenzentka obeznámena s praxí Moravského divadla v Olomouci podrobněji než prostřednictvím jedné inscenace, je nasnadě možnost B). V takovém případě bych považoval zmínku o "nekompetentním věku" téměř za urážku.
P.P.S. Svět umělecky náročných divadel existuje. Ostudné je skutečný svět zanášet balastem průměrnosti.

Quote

 

 

+3 #6 2011-12-10 19:54

Souhlasím, že současný stav divadelní kritiky není nijak růžový. Ovšem i já bych Vám mohl uvést mnoho jmen uznávaných divadelních kritiků, kteří s divadelní praxí nekoketovali vůbec. Pokud ano, tak maximálně na amatérské úrovni. Problém je spíše v onom obhájení si svého názoru. Do textu recenze nelze všechno nacpat. I proto máme pod texty možnost komentářů, kterou jste ostatně využila (za což jsem rád). Čtenář, protože recenze se píšou pro čtenáře, by bohužel nečetl sedmistránkovou analýzu ve které by mohl autor jednoznačně obhájit každý svůj názor na onu inscenaci/performanci/...

A stále mám za to, že recenzent nesmí říkat jak má inscenace vypadat. Může říct co je dobře a co je špatně - tedy, napsat recenzi (za kterou může být v případě nevalné kvality svých názorů po zásluze vyspílán). Pokud by totiž splnil Váš požadavek a psal co by mělo divadlo nasadit, který režisér by tam měl hostovat, a že v Praze je herec, který by se skvěle hodil do souboru. Třeba zrovna místo tohohle šmatly, kterého o pár řádků výš rozcupoval. Přesně v tuto chvíli by si mohl (a měl) založit své divadlo. Pak by ovšem už nebyl kritik, ale praktik. Navíc by takovou motivaci musel mít.

Pěkný víkend

Quote

 

 

-2 #5 2011-12-09 10:00

Dobrý den pane Zavadile,

já jsem mnohaletý divadelní praktik a po každé premiéře se jen utvrzuji v názoru, že kritika by si měla nejprve sama zkusit udělat dobrou komedii a naplnit sál a teprve po takovýchto zkušenostech sednout za stůl a vzít do tuky papír a tužku. Přijde mi absurdní, když někdo posuzuje reálné věci na základě teoretických poznatků, aniž by se mu dostávalo empirické zkušenosti s daným oborem. Dokud kritik nepozná jaké je to stát na jevišti coby herec nebo za pultem coby reřisér, dokud sám na sobě nepochopí, o čem že je to vlastně ten divadelní svět, tak působí až legračně když o něm píše. Žel bohu znám jediné dva recenzenty (nutno podotknout, že velmi fundované), kteří takovou zkušenost mají a je až neuvěřitelné s jakou pokorou přistupují k psaní každého takového článku, a to z jednoho prostého důvodu - oni už zkrátka vědí. A vzhledem k tomu, že jejich kritiky pravidelně vychází kupříkladu v divadelních novinách nebo na významných kulturních portálech, tak je zřejmé, že podobná profesní zkušenost není ostudou, ale ba naopak výhodou. Je až lacině jednoduché (zvlášť v dnešní době) prezentovat svůj názor a napsat o: "Konzervativně udělané situační komedii, která se chce zalíbit pouze nenáročnému diváku."...Tohle přeci svede každý! Ostatně kdo to kdy viděl, aby se kasovní trhák nasazoval se záměrem šokovat a vzbudit horlivou uměleckou debatu. Co už každý nesvede je svůj názor si obhájit a odůvodnit. Jak o poznání jinak by zněla ta samá věta, kdyby se za ní připojil například dovětek: "...zatím co kdyby dramaturgie sáhla např. po Woody Allenovi, dostalo by se jí ještě většího diváckého taháku a výsledný zážitek by mohl být o poznání duchaplnější." To je podle mne hlavní problém soudobé kritiky - chrlí názory a stanoviska, aniž by je podkládala nebo nabízela varianty. Zkrátka je tak černobílá jak jen je to možné...

Quote

 

 

+1 #4 2011-12-08 21:40

Dobrý den,
musím Vás jen upozornit, že kritika nemá říkat (a ta správná neříká) jak mají inscenace vypadat. Hodnotí, analyzuje, zasazuje do kontextu, informuje, atd.

Přeji pěkný den

Quote

 

 

-4 #3 2011-12-08 20:05

Vzhledem k Vašemu věku předpokládám, že Vaše divácké zkušenosti nebudou nijak závratně bohaté. Je mi jasné, že Váš názor na divadlo se teprve vyvíjí a Vy se snažíte uplatňovat své poznatky ze školy a máte pocit, že přesně víte jak má dobré divadlo vypadat a že to umíte dokonce i definovat. Nejlepší na tom všem je, že pokud se takový lidé (např. pan Žůrek z divadla Na cucky) rozhodnou světu ukázat jak na to, dopadá to více než tragicky jako v případě jeho posledního Čechova. Zajímalo by mě jakou komedii byste do repertoáru kamenného divadla nasadila Vy. Když si představíte, že máte 12 předplatitelský ch skupin ve věkovém rozpětí 15 až 70 let a vaší povinností je uspokojit je všechny, protože oni všichni si své vlastní městské divadlo platí. Otevřte si své divadlo a nasaďte tituly, které jsou tendenční a udělejte je tak, aby byly cool a uvidíte sama kolik diváků Vám tam na oblastním městě bude sedět pokud bude mít sál pro 470 lidí. Je krásné žít ve světě, který neexistuje, ale ostudné měřit ho a srovnávat s tím skutečným

Quote

 

 

+5 #2 2011-12-06 18:04

Dobrý deň,
mám divácke skúsenosti z mestských umelecky vyhranených divadiel v Brne (Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, ND Brno Reduta), či iných regionálnych mestských divadiel (Ostrava, Nitra, Martin, Košice, ...). Olomouckú činohru sledujem druhým rokom, mala som možnosť vidieť inscenácie starého i nového vedenia. Môžem teda porovnávať v širšom divadelnom kontexte, čo ma primälo vyjadriť takýto názor. Čo sa týka inscenácie Markéta Lazarová, nepovažujem túto inscenáciu za podarenú, ani pokrokovú: http://divabaze.cz/recenze/577-vernos-starym-asom.html. Zašla som si aj na Černú komedii, ide o štandardnú situačnú komédiu, ktorej konzervatívne scénické stvárnenie chce akurát ulahodiť nenáročným divákom. Na rozdiel od Arabskej noci teda v tomto prípade nejde ani o ambíciu posúvať úroveň Moravského divadla.

Quote

 

 

-2 #1 2011-11-22 23:10

Předsudky a škatulkování...

Dobrý den. Chtěla bych se zeptat na zálkadě jakých podkladů si paní/slečna recenzetka dovolí napsat, že olomoucká činohra má nevalnou úroveň? Nebo jde snad o obecně zažitý úzus? Třeba takového rázu, že ve Zlíně se dělá skvělé divadlo? To je také oblíbená fráze recenzentů...no a co na tom, že už to nějakou dobu není pravda. Doporučuji paní/slečně recenzentce, aby navštívala např. Černou komedii v Olomouci a ve Zlíně či zlínské Na flámu a olomouckou Markétu Lazarovou - myslím, že se nebude stačit divit jak se olomoucká činohra nevalné úrovně rázem vyhoupla před opěvovné divadlo zlínské

Quote

 

Refresh comments list
RSS feed for comments to this post.

Add comment

Name (required)

E-mail (required)

Website

Notify me of follow-up comments

Refresh

Send

Cancel

JComments