Čtvrtý den (úterý 24. června 2014) byl program festivalu Divadla evropských regionů plošně v plné síle, ale naše pozornost se opět stočila na hlavní scénu Klicperova divadla. Čekala nás totiž další klasika, tentokrát česká. Brněnské HaDivadlo se festivalu zúčastnilo Maryšou bratří Mrštíků. Tato inscenace mě velice zajímala, jelikož na ni často slýchám různorodé názory. HaDivadlo je známé svými netradičními interpretacemi známých her a opět nezklamalo. Opravdu jsme nezhlédli dobový výklad díla, ale zároveň bylo dost těžké pojmenovat a rozluštit inscenační klíč režiséra Lukáše Brutovského.
Těžké bylo rozluštit význam užitých metafor, které předváděli herci. Stejně tak jsme mohli za metaforu považovat i scénu, jejímž autorem je též režisér. V prázdném tmavém prostoru kvádrovitého tvaru bez přední stěny, který vyznačuje místo dění, tedy většinou světnici, bylo k vidění pár židlí. Nejprve byly rozvěšeny nerovnoměrně na zadní stěně a herci je svým jednáním zapojovali do dění. Kromě hluku, který s nimi dokázali herci ztropit všemožným přehazováním a boucháním o zem, však mnoho významotvorné nebyly.
Z kostýmů Zuzany Hudákové tvořených jednoduše z bílých košil, černých sukní nebo kalhot šlo vyčíst snahu o neutralitu místa a času a možná nastolení otázky, kdo je v díle ve skutečnosti kladný a kdo záporný, ale více nenapověděly. Pokud mělo jít o nespecifikovaný časoprostor, proč tedy režisér nezrušil venkovský dialekt? Na druhou stranu tímto minimalistickým řešením scény a kostýmů vytanulo na povrch zásadní téma hry, tedy vzdor individuality a popření dosavadních způsobů.
V Sáře Venclovské, ztvárňující hlavní postavu Maryšu, se silná individualita odrážela v její vzdorovitosti, energičnosti a výrazné nechuti vzít si vdovce Vávru (Cyril Drozd). Avšak poté, co se ji otec Lízal (Miloslav Maršálek) snažil přesvědčit, aby se vrátila domů, své dosavadní expresivnější jednání ztlumila a z jejího výrazu bylo možné vyčíst pohrdání, výsměch a přesvědčení, že způsob řešení její situace bude drastičtější než pouhý návrat domů, odkud ji rodiče vyštvali zaprodáním Vávrovi.
Výrazně groteskně, až možná parodicky, byla stylizovaná postava Strouhalky, kterou ztělesnila Kamila Valůšková. Herečka expresivně rozehrávala nešťastnou tetku a při svém monologu vyjadřující zoufalství z životní situace ji vedla až do hysterických a ukřičených výbuchů. Francek Jana Grundmana byl zase přehnaný náruživec, jenž by dokázal Maryšu třeba i znásilnit.
V inscenaci Maryši HaDivadla jsme nalezli pár vtipných a nápaditých momentů. Například děj začínal i končil pohřbem, nejprve ženy Vávry a nakonec Vávry samého, u kterého se celá vesnice usmívala. Nebo Maryšino důsledné otrávení manžela hned několika šálky kávy a za zmínku by stály i další situace a gagy. Brutovského dílo nám však vytvářelo i spoustu otazníků, na které jsme jen těžko hledali odpověď. Dle bujarých reakcí jedinců v publiku se však někomu rozkryla všechna skrytá tajemství inscenace.
Foto: Martin Zeman
