Rozhovory - Rozhovory

Úterý, 15 Květen 2012 21:45

Napsal uživatel Dominika Široká

0 Comments

Tomáš Dastlík sa pomaly stáva, podobne ako jeho domovské Divadlo Petra Bezruče, inventárom olomouckého divadelného festivalu. Jeho hypnotizujúci pohľad nás ale rok čo rok neprestáva prekvapovať. Vydýchnuť mu za posledný rok v DPB rozhodne nedovolili – stihol si strihnúť role mužov, ženu, anjela i pudla. Tomáš je vďaka tomu ale očividne v kondičke. Päť minút po odohratom predstavení Větrné hůrky už netrpezlivo čakal prezlečený na naše otázky.

Ako sa vám hralo predstavenie v podstatne väčšom divadle?

No jasné, my sme sa hneď od začiatku snažili vyriešiť ten odlišný priestor. Kulisy a vlastne všetko v Hůrke je ušité na naše bezručovské hľadisko, ktoré je síce hlboké, ale úzke. Napríklad z bokov olomouckého hľadiska bolo určite strašne málo vidieť. Už od počiatku s tým človek musí počítať a hrať inak. Potom, čo v predstavení preskočila iskra, bolo samozrejme krásne hrať pred toľkými divákmi.

V inscenácii sa nachádza mnoho rôznych fórikov. Skúšanie bolo asi celkom zábavné, nie?

Popravde sme mali v tomto prípade spočiatku problémy nájsť si správny herecký štýl. Začiatok totiž Honza Mikulášek výrazne naštylizoval, potom sú tam zas realistické pasáže, z ktorých sa opäť vraciame do štylizovaných obrazov. Ale sranda býva pri skúšaní vždy.

Ako sa vám spolupracuje s Honzom Mikuláškom?

Spoluprácu s ním mám veľmi rád, robili sme spolu už niekoľko inscenácií. Napríklad práve jeho Evžen Oněgin mi pomohol dostať sa do širšieho divadelného povedomia. Niekedy sa nám možno ťažšie hľadá spoločná reč, ale to vždy len do bodu, kým prídem na to, čo odo mňa presne chce.

Zvykne Mikulášek javisko „choreografovať“, alebo dáva hercom pri skúšaní slobodu?

On skôr „tajmuje“ ako choreografuje. Čo sa týka tých figúr, zvykne nám najskôr popísať charakter akej takej figúry a my si ju následne sami dotvárame. Mám navyše pocit, že čím je starší, tak nám tej slobody dáva čoraz viac. A to je dobre.

Sú nejakí režiséri, s ktorými mimoriadne rád spolupracujete?

Popravde som nikdy takto nepremýšľal. Ja sa vždy teším na každého režiséra, ide zakaždým o nové zaujímavé stretnutia.

Väčšinou ste obsadzovaný do hlavných postáv, občas si ale „strihnete“ i nejakú kurióznu vedľajšiu postavičku. Čomu dávate prednosť?

Musím mať rád všetky svoje postavy, i tie najmenšie. Zakaždým si musím na nej nájsť niečo, čo ma na nej bude baviť. V prvom rade sa ale snažím, aby sa i každá moja menšia postava stala zapamätateľnou. Človek skutočne nemôže stále hrať len veľké postavy. Ja už toho mám tiež občas riadne nad hlavu. Na druhú stranu sa nechcem rúhať, som strašne rád, že som takto obsadzovaný.

Nevadí vám teda, keď si musíte čas od času navliecť i parochňu pudla v inscenácii Láska, vole?

Nie, nevadí mi to. Naopak mám i túto rolu celkom rád. Aj parochne celkom môžem, aspoň mám na chvíľu opäť niečo na hlave (smiech). Podstatná je pre mňa práve tá pestrosť. V menšej role môže byť totiž človek zakaždým iný. Hlavne to nie je rutina.

Cítite sa lepšie v komickej alebo tragickej polohe?

Je mi to vlastne jedno.

V najnovšej inscenácii Divadla Petra Bezruče Zkrocení zlé ženy ste naskúšali postavu vzdorovitej Kateřiny. Aké je to obliecť zas pre zmenu ženskú parochňu?

No to bol masaker! Všetky postavy tu hrajú chlapi a z celkového obsadenia je nás tam asi sedem hercov, druhú polovicu tvoria technici. Odrazu sme vytvorili akúsi „bandu“. Nevybrali sme sa ale parodickou cestou, preto to bolo pre mňa spočiatku dosť ťažké. Okamžite ma totiž napadali rozličné fóriky, ktoré by sa inak mohli použiť. Najťažšie teda bolo sa od tohto úplne oprostiť a skutočne udržať v postave líniu len tej ženskosti a nedodávať tomu nijakú komickú nadstavbu.

Viete už, aké role na vás čakajú v budúcej sezóne?

Viem akurát, že už budem mať konečne asi mesiac voľno. Ja už totiž hrám v divadle vo všetkých posledných 10–11 inscenáciách. Cítim sa už fyzicky i psychicky značne vyčerpaný. Dokonca som preto musel odmietnuť ponuku z Letních shakespearovských slavnosti, ktorú som chcel pôvodne vziať kvôli kšeftu. Cítim ale, že už nevládzem a že to proste už takto nejde.

Jedna z línií festivalu nesie podtitul Žádná Komedie! Je nejaký ľahký žáner, ktorý si v divadle užívate?

Teším sa, keď sa na niečom ľahšom pobavia diváci. Napríklad taká Láska, vole nemá žiadnu inú ambíciu ako pobaviť. Osobne ale žiaden ľahký žáner rozhodne neuprednostňujem.

Za rozhovor ďakuje Dominika Široká

(Převzato z festivalové zpravodaje Spílání)

Rozhovory - Rozhovory

Čtvrtek, 29 Březen 2012 07:59

Napsal uživatel Adéla Hazuchová

0 Comments

Jiří Štefanides, vedoucí Katedry divadelních, filmových a mediálních studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, se již delší dobu věnuje historii divadla na Moravě. V roce 2006 se spojil s kolegyněmi Margitou Havlíčkovou z Brna a Sylvou Pracnou z Opavy, aby společně zahájili bádání v dosud nedostatečně zmapované oblasti – dějinách německy hraného divadla na českém území. Právě vydání prvního svazku z této řady nazvaného Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku: Ředitelé městských divadel, i projekt samotný byl hlavním tématem našeho rozhovoru.

Co vás vedlo ke zmapování německojazyčného divadla na Moravě a ve Slezsku?

O německém divadle na Moravě a ve Slezsku jsme nevěděli téměř nic. Přesně jsme nevěděli, v kterých městech a v kterých letech existovala stálá městská divadla. Neznali jsme ani tato základní fakta, to byl dlouhodobě přetrvávající problém. Bez znalosti německého divadla nejsme přitom schopni napsat komplexní dějiny českého divadla. Za socialismu se historie německého divadla na našem území téměř zcela ignorovala. To není správné. České divadlo převzalo z toho německého mnohé mechanismy inscenační i organizační.

Spolupracoval jste s kolegyněmi z Brna a z Opavy. Kde vznikl počáteční nápad?

V roce 1990 jsem nastoupil na tehdejší Katedru věd o umění zde v Olomouci. Katedru po listopadu 1989 založil docent Jiří Stýskal, který měl obrovský přehled o veškerých dějinách divadla. Upozornil mě na německé divadelní ročenky a repertoár. To mě tenkrát zaujalo, léta mi to vrtalo hlavou. V roce 2005 jsme se rozhodli se Sylvou Pracnou, absolventkou naší katedry, a Margitou Havlíčkovou na tom, že zpracujeme základní faktografii a studie o institucionálním vývoji městských německy hrajících divadel v každém městě, doplněnou o seznam literatury a pramenů.

Odkud jste informace čerpali?

O největších městských divadlech v Opavě, Olomouci a Brně už leccos víme. Například v Brně nebo v Opavě jsou dochovány stovky plakátů a žádostí o povolení k představením a různé zprávy. Další prameny se nacházejí i v regionálních muzeích a archivech, a samozřejmě také v dobovém německém tisku. Nejvíce času jsme strávili ve Vídni, v Rakouském divadelním muzeu. Tam jsme excerpovali německé divadelní ročenky, encyklopedie a další literaturu. Němci vydávali divadelní ročenky s důsledností sobě vlastní od druhé poloviny 18. století. Nejsou v nich ale uváděna všechna města. Záleželo na tom, zda ředitel divadla posílal do ročenky náležité podklady.

Jak je projekt financován?

Získali jsme na dobu tří let, od roku 2006 do roku 2008, podporu na prozkoumání deseti měst od Grantové agentury ČR. Nyní připravujeme knižní vydání druhého a třetího svazku, v kterých bude popsán institucionální vývoj jednotlivých divadel, to už ale s finanční podporou výzkumných záměrů MŠMT, projekt se jmenuje Morava a svět: umění v otevřeném mutikulturním prostoru.

První svazek obsahuje rejstříky jmen ředitelů divadel.

První svazek nebyl hlavním cílem, hlavním cílem byly studie k jednotlivým městům. V průběhu práce jsme si uvědomili, že bude potřeba utřídit jména jednotlivých ředitelů a uvést ke každému alespoň jeden pramen, často alespoň zmínku z německé encyklopedie. Nakonec jsme zaznamenali asi 275 jmen, z toho zhruba jedna čtvrtina jsou jména známá i z jiného kontextu, ostatní tři čtvrtiny jsou jména dosud neznámá. Jsme hrdí na to, že je v tomto naše práce průkopnická. Tento první svazek vznikl na základě elektronické databáze, v níž jsou údaje řazeny podle divadel, sezon a jmen ředitelů.

Řekl jste, že jste se rozhodli popsat vývoj německého divadla od 18. století do roku 1944 v deseti městech.

Ano, ta divadla, která měla skutečně statut městského divadla, tedy která byla financována městem. Na počátku to bylo Brno, Jihlava, Krnov, Moravská Ostrava, Olomouc, Opava, Šumperk, Těšín, Bruntál a Znojmo. V průběhu výzkumu jsme narazili na problém. I jiná divadla byla v pramenech označována jako městská, mnohdy je tak ale nazývali jen jejich ředitelé. Taková situace byla v Novém Jičíně, Šternberku, Frýdku, Prostějově, Moravské Třebové, Uherském Hradišti, Rýmařově a ve Svitavách. Práci jsme proto o půl roku prodloužili, abychom zjistili, která z těch divadel byla skutečně zřizována městy a která ne. Nakonec jsme z první desítky vyloučili Bruntál, kam zajížděla divadla z Krnova a Opavy, a místo něj zařadili Uherské Hradiště. Vývoj divadel ve zbývajících osmi jsme popsali také a vyčleníme je v kapitolách „Další města“.

Publikace je určena odborné veřejnosti, historikům divadla a studentům. Čím může být přínosná především mladým teatrologům?

Studentům může sloužit jako východisko pro další zkoumání, a to díky tomu, že je odkáže k literatuře a pramenům. Vhodná je i pro německy mluvící studenty. Nabízí volné pole působnosti, závěry případných diplomových a disertačních prací budou vždy nové, původní. V České republice je jen hrstka odborníků zabývajících se německým divadlem na našem území, doufejme, že naše publikace přispěje k tomu, aby jich bylo více.

Rozhovory - Rozhovory

Neděle, 12 Únor 2012 21:48

Napsal uživatel Miroslava Janičatová

0 Comments

Rozhovor s režisérkou, choreografkou a herečkou Adélou Laštovkovou Stodolovou při příležitosti reprízy představení Muži v Divadle Ponec.

Nejde přehlédnout, jak média ve všech směrech preferují ženy a v pozadí stojí muž, spolu s tím, čím ve svém životě prochází. Nyní ale otevřela Adéla Laštovková Stodolová ve svém autorském projektu naopak mužskou krajinu a přivedla pětici herců do divočiny, kde se vyrovnávají formou rituálů se svými problémy jako je stagnace, agrese, víra nebo nepřítomnost otce. Ve spolupráci s tandemem SKUTR nechává Stodolová herce doslova propadnout do animálna, kde se setkávají sami se sebou.


Můžete blíže popsat okolnosti vzniku představení Muži?

Začalo to asi někdy v mých 21 letech, kdy jsem řešila vztah se svým otcem. Pojmenovávala jsem si ho formou arteterapie a malovala ho tak, jak si ho představovala. Měl pět hlav a každá z nich ztělesňovala jinou mužskou vlastnost. A poté co jsem se vdala a narodili se mi dva synové, začalo mi být čím dál víc líto, že tak málo rozumím mužům.

Začala jste se tedy o muže více a jinak zajímat…

Přicházelo to ale velmi přirozeně. Objevila jsem například Ligu otevřených mužů, kde muži chodí na Vyšehrad číst pohádky dětem, dělají různé festivaly, na které jezdí jen otcové se svými dětmi nebo pořádají ryze mužské alternativy výletů. Začala jsem také více číst knihy, které se zaobírají touto tématikou. Právě proces nastudování byl pro představení to nejdůležitější.

Čím začala samotná práce s herci?

Projekt vznikal formou asociace. Řekla jsem nějaké slovo a herci psali to, co si pod ním představí. Vycházeli jsme z takových forem domácích úkolů a následně poznatky zpracovávali. Výrazně ale naše představení ovlivnila práce s konstelacemi. Herci se v souvislosti s tím na jevišti otevírali a řešili tam své problémy. Dá se říct, že se pro nás stala práce na představení takovou formou terapie.

Co Vás vedlo k transformaci mužů do vlčí smečky?

Studovala jsem na HAMU a tam jsme v prvním ročníku často pracovali s přeměnami lidí do zvířat. Oblíbila jsem si ten okamžik propadu do toho, co je v nás. Určitou animálnost, přes kterou se dá vyjádřit více než skrze člověka. Třeba přijetí mláděte.

Vy jste ale navíc muže vsadila do lesa...

Byla jsem přesvědčena o tom, že chci, aby bylo představení o mužích, kteří se dostanou do divočiny mentálně nebo fyzicky. Začnou se tam totiž chovat pudově. Inspirovala mě k tomu kniha Pozor, srdce muže!. Tam, aby muž našel sám sebe, musí do divočiny, protože i Adam vznikl v divočině, kdežto Eva už v Edenu. Proto musí muž vstoupit do něčeho nespoutaného a divokého, protože právě tam se najde.

Jak jste v tom případě přemýšlela o scénografii?

Od začátku jsem pracovala s představou lesa. Věděla jsem, že tam chci mít špalky a taky hlínu, která je spojena s fenou a následně se zemí. K přítomnosti hoblin na scéně, z kterých se muži zjeví žena, mi zase dopomohl můj otec. Řekl mi, že piliny jsou vůně ženy. Proto i následně vzniklo to, že si k pilinám muži čichají.

A jak vznikla role ženy?

Vznikla až po konstelacích. Tím, jak většina věcí v představení vyplynula z postavení mužů ve smečce, zajímalo nás, jak vlastně ve skupině funguje žena / fena. Představuje tam matku, milenku, manželku a také ženu, která dává muži první dar. Zároveň se to ale i otáčí. Dostává se do pozice, kdy ona muže následuje.

Právě toto mají některé ženy v představení problém přijmout…

Vím, že s představením ženy příliš nesouzní. Především s tou submisivní polohou ženy/feny, jakou zaujímá ve smečce. Ženy jsou z představení více rozhořčeny než muži a říkají, že žena je v něm popřením. Já si naopak myslím, že žena je za vším. Je ale také důležité neplést si představu s postavou.

Ovlivnil tandem SKUTR hodně výsledný projekt?

Martin a Lukáš vstoupili do projektu dvě neděle před premiérou. Tím, že spolu už ale několik let spolupracujeme, uměli rychle na všechno zareagovat. Navíc jsme byli všichni po třech měsících intenzivního zkoušení do představení tolik ponoření, že oni byli jediní, kteří nám dokázali dát zpětnou vazbu. Kromě toho celé představení velmi zkonkrétnili.

Zajímá mě ještě samotný Váš přístup. Čeho si na svých projektech vážíte?

Toho, že v nich jdu čím dál více do hloubky. Přála bych si, aby v sobě měla moje představení nějaké vědění. Navíc jak stárnu, cítím ve věcech, co dělám moudrost. Zraji v tom, že když nějaká témata odkrývám, souběžně si je i připouštím. A to je vlastně to hlavní, co mě naplňuje.

Rozhovory - Rozhovory

Pondělí, 26 Prosinec 2011 14:13

Napsal uživatel Miroslava Janičatová

0 Comments

Větší část publika si ji představí jako herečku. Anna Polívková se už ale hodnou dobu věnuje autorským projektům a před pár týdny odpremiérovala v Divadle Ponec svou poslední inscenaci AnIby neřekla. Volně s ní navazuje na předchozí projekty Pan Padlý a Případy doktora Toureta, které řeší otázky tance a jak se dá jeho prostřednictvím oprostit od věcí, které nás spoutávají. S lehkou autobiografičností přišla nyní na scénu jako hrdinka svých dávno zapomenutých snů. Jako asistentka generálního ředitele, která by o sobě ani neřekla, že jí něco chybí.

Čím dál více Vás na jevišti nevidíme pouze vystupovat. Stáváte se ale autorkou, či spoluautorkou uváděných her. Kdy to začalo?