Události - Události

Středa, 25 Duben 2012 18:12

Napsal uživatel Dominika Široká

0 Comments

Michael Tarant opäť na Konvikte

Už druhým rokom stojí na čele činoherného súboru Moravského divadla v Olomouci umelecký šéf Michael Tarant. Spolu s dvorným dramaturgom Milanom Šotkom sa snaží súbor postaviť na nohy nekomerčnou dramaturgiou, hosťujúcimi režisérskymi osobnosťami a mladou hereckou krvou. Tarant zároveň buduje vzťahy i s Katedrou divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého. Jej študentom pravidelne otvára dvere na skúškach činoherných inscenácií, na podnet Katedry s nimi i tohoročne bilancoval prebiehajúcu sezónu a prezentoval aj svoje budúce plány. Tarantov tím tak strávil v stredu 28. marca 2012 opäť jedno popoludnie na pôde KDFMS.

Delegácia Moravského divadla si na olomoucký Konvikt odskočila priamo zo skúšky Ibsenovho Stavitele Solness, ktorú aktuálne pripravuje šéf Tarant. Študenti divadelnej vedy tak mohli pohovoriť i s hercami Petrom Kubesom, Terezou Richtrovou, Ivanou Plíhalovou, Klárou Klepáčkovou, ale i hosťujúcim Josefom Vránom, či Jiřím Přibylom, čoby členom operného súboru MDO. Komornú debatu usmerňoval vedúci katedry doc. Jiří Štěfanides, ktorý hneď úvodom skonštatoval kvalitatívny posun Tarantovho súboru. Zaujímalo ho, či sa činohre darí plniť vytýčené ciele, aké sú jej najbližšie plány, ale i spätný náhľad na kontroverznú inscenáciu Arabskej noci. Divadelníci na Katedre otvorene pohovorili o dramaturgii budúcej sezóny, plánovaných scénických čítaniach či novom festivale, no skonštatovali i nešťastne krátku životnosť ambicióznych titulov.

Dramaturgia „pre všetkých“

Prítomný Milan Šotek na začiatku dvojhodinovej diskusie prísediacim odtajil dramaturgický plán budúcej sezóny, v ktorej činohra pripravuje 6 premiérových titulov. Sezónu 2012/2013, ktorá sa bude sčasti niesť v znamení ruskej dramatickej tvorby, otvorí Gogoľova Ženitba. Hneď úvodný titul zastupuje divácky žiadaný komediálny žáner, ktorého sa ujme hosťujúci režisér Bogdan Kokotek. Tento umelecký šéf poľskej scény Tešínskeho divadla už v minulosti spolupracoval s Moravským divadlom na Shakespearovom Něco za něco. V stopách Schimmelpfennigovej Arabskej noci, ktorá odštartovala dramaturgickú líniu súčasných hier, ďalej kráča titul Láska a peníze. Hru anglického autora Dennisa Kellyho zinscenuje mladý režisér Mikoláš Tyc, ktorý sa českej divadelnej scéne nedávno predstavil inscenovaním hier Michala Walczaka (Amazonie v Buranteatri, Lov na losa pre Jihočeské divadlo). Ďalším mladým „menom“ pomedzi hosťujúcimi režisérmi bude dvojnásobný Talent roku Ceny Alfréda Radoka, Štěpán Pácl. Zameriavajúc sa na českú drámu pripravuje pre Moravské divadlo hru Františka Langera Periferie, ktorú odeje do ľahkonohého kabaretného kabáta. Líniu stredoeurópskej hry zastúpi Rej rakúskeho dramatika Arthura Schnitzlera. Titulu sa ujme nedávny šéf činohry Divadla F. X. Šaldy, Vít Vencl. Tarantovou „šéfovskou“ inscenáciou bude ďalšia ruská klasika, Čechovov Višňový sad. „Ruskú“ sezónu „pretkajú“ i plánované scénické čítania súčasných ruských dramatikov, ktoré Olomoučanom predstavia tvorbu Ivana Vyrypajeva, Nikolaja Kolijadu či Vasilija Sigareva. Záver sezóny bude patriť Šotkovmu komornému kabaretnému spracovaniu dvoch Longenových aktoviek, ktoré dramaturg zinscenuje za oponou divadla.

Moravské divadlo v Olomouci je jediným profesionálnym divadlom v meste, a preto má i dramaturgický výber titulov pre sezónu 2012/2013 stále ambíciu presvedčiť celú škálu generácií olomouckých divákov. Šotek je ale presvedčený, že každý z vybraných titulov môže presvedčiť i mladé publikum. Pripravený dramaturgický plán je však sympatický najmä snahou neskĺzavať k banálnosti, či diváckej „ľúbivosti“, pričom postupne „zvyšuje nároky“ na návštevníkov Moravského divadla. Ak sa Šotkovi tretia sezóna vydarí, bude môcť divadlo, podľa jeho vlastnej slov, „konečne začať žať“.

Ďalšie plány

Moravské divadlo už odmieta každoročne pozývať šesť iných hosťujúcich režisérov, ale naopak dlhodobo spolupracovať s niekoľkými osvedčenými menami. Už teraz počítajú napr. s Martinom Glaserom (Arabská noc), Januszom Klimszom (Don Juan...) a Michalom Langom (pripravovaná Krvavá svatba). Tento okruh ale zakaždým rozšíria dve nové režisérske tváre a samozrejmá šéfovská inscenácia. Činohra chce tiež naďalej participovať na medzisúborových projektoch MDO. Podľa Taranta je toto prepájanie s operou či baletom „okysličujúce a zároveň obrusuje hrany medzi jednotlivými domami“. Súbor ďalej dúfa, že nedôjde k zavedeniu blokových predstavení (ako je tomu napr. v opere), ktoré by zbytočne vyčerpávalo herecký ansámbel.

Ďalšou novinkou z činoherného „domu“ je pripravovaný trojdňový festival, ktorý chce prezentovať výber z uplynulej sezóny predovšetkým kritickej obci, budúcim olomouckým študentom divadelnej vedy, ale i všetkým ďalším záujemcom. V dňoch 5. – 7. septembra 2012 budú môcť návštevníci festivalu zhliadnuť tituly Žaloba proti neznámému, Don Juan se vrací z války či Stavitel Solness. Na programe sa ďalej objaví v tom čase derniérovaná Arabská noc, „opráši sa“ i staršia inscenácia Něco za něco. Súčasťou prehliadky budú i diskusné platformy, ktoré poskytnú priestor pre neformálny rozhovor, no nepôjde o formát hodnotiacich seminárov obdobný Ost-ra-varu.

Vzájomná spätná väzba

Poobedňajšie posedenie častokrát pretínali pochvalné slová študentov na margo inscenácií Arabská noc a Don Juan se vrací z vláky, ocenili i jedinečnú možnosť účasti na skúškovom procese. Tarant zas naopak vyzdvihol prácu absolventa KDFMS Davida Krestu, ktorý v súčasnosti pôsobí ako vedúci oddelenia komunikácie Moravského divadla. Šéf činohry by v divadle do budúcna rád uvidel i ďalších schopných absolventov Katedry, a to najmä v radoch obchodného oddelenia. Spomínaný umelecky ambiciózny titul Arabská noc, žiaľ napriek úspechu u mladého publika, v divadle končia. Tarant preto študentov verejne požiadal o zasielanie spätných reakcií na jednotlivé inscenácie do Moravského divadla, čím môžu predĺžiť krátky „život“ niektorých inscenácií.

Tohtoročná debata študentov s vedením činohry Moravského divadla príjemne prekvapila predovšetkým otvorenou a bezprostrednou atmosférou, upevňujúce sa väzby medzi oboma inštitúciami vyzdvihol v závere i doc. Štěfanides. Sľubná dramaturgia, mladí režiséri a scénické čítania svedčia o postupnom napredovaní olomouckej činohry pod jej novým vedením, ktorého snahy urodili už túto sezónu svoje prvé ovocie.

Události - Události

Pátek, 16 Březen 2012 18:25

Napsal uživatel Dominika Široká

0 Comments

Zdá sa, že vody českej divadelnej kritiky víria. Keď už nie inokedy, tak rozhodne na diskusiách usporiadaných Sdružením českých divadelních kritiků (SČDK). Po Debate o Divadelních novinách z novembra 2010 (zhrnutie diskusie tu http://divabaze.cz/udalosti/282-shrnuti-debaty-o-divadelnich-novinach.html) sa pod „mikroskop“ kritickej obce dostal i časopis Svět a divadlo. Diskutujúci sa v utorok 28. februára v Institutu - Divadelní ústav pokúsili v debate o SAD-e pomenovať jeho súčasný stav, no dotkli sa i širšej problematiky sveta virtuálnych médií, výučby divadelnej kritiky či háklivých generačných škatuliek.

„Časopis Svět a divadlo – Poslední mohykán?“

Do okrúhleho pléna zasadli okrem súčasného „mančaftu“ redakcie (šéfredaktor Karel Král a redaktor Jakub Škorpil) i jej „odpadlíci“ (Marie Reslová, Ondřej Černý, Jan Kerbr). Diskutovať o SAD-e prišli aj ďalší aktívni kritici (Petr Christov, Vojtěch Varyš, Jana Machalická), zapájali sa i študenti divadelnej vedy. Kto nebol (Vladimír Just), poslal aspoň odkaz. Moderátorom debaty s provokatívnym podtitulom „Časopis Svět a divadlo – Poslední mohykán?“ sa stal Martin J. Švejda z Teatrologickej společnosti, zároveň člen výboru SČDK. „SAD je od svojho zrodu v roku 1990 pod šéfredaktorským vedením Karla Krála, dodnes si uchováva svoj počiatočný charakter a štruktúru. Vybrané divadelné udalosti sa snaží zasadiť do širšieho kontextu a rovnomerne si všíma domáceho i zahraničného divadla,“ charakterizoval 22-ročný časopis Švejda. Následne vytýčil diskutujúcim základné otázky: Ako dlhotrvajúca koncepcia časopisu funguje dnes? Akú rolu hrá medzi súčasnými divadelno-kritickými tlačenými a internetovými médiami? Ako je to s jeho prispievajúcimi autormi? Aká je úroveň ich článkov a čo od nich vlastne očakávame?

Časopis pre všetky generácie?

Švejda označil SAD za „časopis generačných „súputníkov“, spriaznených s režijnou generáciou Hany Burešovej, J. A. Pitinského a Petra Lébla“. Rozhodol sa preto úvodom odovzdať slovo zástupcom ďalších generácií českej divadelnej kritiky, aby vyjadrili svoj osobný vzťah k časopisu Svět a divadlo. Následne prečítal príspevok neprítomného Vladimíra Justa, čoby zástupcu staršej kritickej generácie a zároveň bývalého šéfredaktora štvrťročníku Divadelní revue.

Just v príspevku vyzdvihol predovšetkým snahu SADU-u myslieť o divadle vo filozofických, psychologických, estetických a ďalších súvislostiach. Súdobú denníkovú, tlačenú aj internetovú kritiku označuje za desivú, a preto je dnes SAD možno potrebnejším ako inokedy. Vyzdvihol tiež jeho nenahraditeľný prínos „pôrodnou asistenciou prekladových i pôvodných dramatických noviniek“ a tiež existenciou Ceny Alfréda Radoka. Recenzentská činnosť ale mala pre Justa myšlienkovo i štylisticky kolísavú úroveň a riadila sa niekedy skôr módne skupinovými než všeobecne hodnotovými preferenciami.

Ako zástupca generácie, nastupujúcej v 90-tych rokoch, prehovoril predseda SČDK Petr Christov. Nenahraditeľnú úlohu SAD-u vnímal práve v 90tych rokoch, kedy časopis figuroval ako mnohokrát jediný zdroj inak nedostupných dramatických textov a informácií o svetovom divadelnom dianí. „S nástupom nových médií a rozšírením mediálneho priestoru sa ale táto úloha SAD-u zmenila, no štruktúra časopisu ostala rovnaká.“ Christov ale postrehol premenu niektorých prispievateľov, aj dôsledkom čoho dnes stránkami SAD-u listuje len z profesnej nutnosti. Záverom príspevku položil do pléna otázky, či je takto pevne štruktúrované médium v tejto dobe stále životné, či by nestálo za úvahu takýto typ média rozvoľniť, nájsť mu iný tvar, prípadne zistiť jeho rolu v súčasnej štruktúre mediálneho sveta.

Za mladšiu generáciu prehovoril prispievateľ časopisu Týden a bývalý člen výboru SČDK Vojtěch Varyš. Ten sa okamžite snažil z generačnej „škatuľky“ vymaniť, nesúhlasí s takýmto „nálepkovaním“ rovesníkov s častokrát odlišnými náhľadmi na divadlo. Varyš ako „občasný prispievateľ a ešte zriedkavejší čitateľ“ prechováva k SAD-u úctu, sám ale v móde dlhých dôkladných textov nedokáže uvažovať. Pre čiernobiele fotografie v časopise mu chýba väzba medzi vizuálnym vnemom inscenácie a jej detailným textovým popisom. Podľa Varyša by SAD nemal informovať, ale skôr prichádzať k poučenému publiku a nad vopred známou informáciou v jednotlivých textoch premýšľať a polemizovať. „Časopis s prívlastkom „revue“ by navyše nemal, ako je tomu v súčasnom SAD-e , strácať i zábavný význam.“ Privítal by viac autorsky zafarbené texty, ktoré by sa nezľakli ani prípadnej teatrálnosti.

„Kolo“ úvodných diskusných príspevkov uzavrel Michal Zahálka, člen výboru SČDK a zástupca najmladšej generácie českej divadelnej kritiky. Súhlasí s predošlým názorom na generačné selektovanie kritikov, s Varyšom sú tiež častokrát protikladne zmýšľajúcimi rovesníkmi. Ani SAD nevníma ako generačné médium: „Je stále jedinečným priestorom pre rozsiahle uvažovanie o divadle, ktoré sa ani inde nemôže objaviť.“

„O svete divadla a divadle sveta“

Švejda sa následne obrátil na redaktorov-zakladateľov, aby ozrejmili svoj pôvodný zámer s časopisom Svět a divadlo. Karel Král: „Časopis sa vyvinul zo slobodnej platformy Bulletinu aktivu mladých divadelníků, ktorá sa v post-revolúčnom SAD-e rozšírila i o platformu orientovanú „do sveta“.“ Marie Reslová (Hospodářské noviny) dodáva: „Chceli sme časopis, ktorý premýšľa o svete skrz divadlo alebo o divadle skrz svet, ktorý nás obklopuje.“ Král ďalej poukázal na kvalitu SAD-u, ktorú pri jeho zakladaní považoval za samozrejmú: „Kto píše články, má ctiť fakty a argumentovať svoje názory. Dnes je to vzácnosť a ostali sme v tom totálni mohykáni.“ Šéfredaktor sa navyše obáva, že sa takýto prístup veľmi neučí ani na školách.

Švejdu ďalej zaujímalo, ako ostatní prísediaci vnímajú vývoj časopisu Svět a divadlo. Majú pocit, že sa koncepcia časopisu premieňala? Stráca SAD na svojej životnosti? Petr Christov vidí zásadný negatívny posun časopisu práve v tom, že sa v posledných ročníkoch už nedokáže skrz divadlo vyjadriť k tomu, čo sa v skutočnosti v Čechách i vo svete deje. Marie Reslová vníma nový význam SAD-u v možnosti slobodne písať o divadle bez obmedzení a tlakov, ktoré na divadelných redaktorov kladú tlačené média. Ako paradox dnešnej doby vidí, že je v mori súčasných provokatívnych textov seriózne písanie o divadle pomaly väčšia sloboda ako provokovať. Pre Martina Bernátka (študent divadelnej vedy, člen výboru SČDK) nie je filozofická stránka časopisu dostatočne aktuálna a v praxi využiteľná, nie vždy sa teda dotýka „nášho“ sveta. Na rozdiel od Varyša so Zahálkom sa nebojí pojmu „generácia“, „tá vzniká až na základe nejakého výkonu a snaženia jej zástupcov“. Jana Machalická z Lidových novin navrhuje nespokojencom založiť nový časopis, ktorý by sa mohol profilovať svojím smerom: „Túto možnosť nikto výraznejšie nevyužil za posledných 20 rokov.“ Švejda s Machalickou nesúhlasí: „Ak sa časopis nechce „zapúzdriť“ a ostať uzavretý vo svojej generácii, mal by v prvom rade myslieť na čitateľov a nových priberať.“ Podľa Ondřeja Černého, v súčasnosti riaditeľa Národního divadla v Prahe, ani nový obdobný časopis v tuzemsku vzniknúť nemôže: „Karel Král veľmi chytro vťahuje do SAD-u nové podobne zmýšľajúce osobnosti, čím sa priestor pre nový časopis neotvára.“ Na otázku Martina Švejdu, či nemôžu za odklon od aktuálnych trendov nejaké osobné preferencie zo strany redaktorov, odpovedala Marie Reslová: „Vo výbere divadelníkov hrá zakaždým rolu osobnosť daného redaktora a jeho preferencie.“ Je presvedčená, že má medzi kritikou a praktickými divadelníkmi stále prebiehať živá komunikácia. „Rozhodne sme ale nepresadzovali kamarátov,“ dodáva v tejto súvislosti Karel Král. Podľa OndřejeČerného šlo o pomenovanie kvalít určitých osobností, skrz ktoré sa redaktori v SAD-e snažili nastoliť svoje umelecké kritéria.

„Nemusím ani zistiť, či chodili herci nahí alebo či nosili klobúky.“

Moderátor ďalej obrátil pozornosť na tematickú stránku časopisu: „Neprebieha vyhľadávanie tematických blokov SAD-u len mechanicky? Skutočne sa časopisu darí „ťať do živého“ a otvárať témy, ktoré dnešná verejnosť považuje za živé?“ Pre Petra Christova je „časopis poskladaný z toho, čo sa odohralo v istom „vleku“, a čo náhodou vytvorilo nejaký tematický blok.“ Oproti minulosti mu chýba schopnosť previesť čitateľa „príbehom“ témy článku, detailne informovať ho môže i aktuálnejšie médium. „Dvojmesačná periodicita ponúka možnosť dlhodobo pracovať na článkoch s celoeurópskym tematickým dosahom, ktorý možno následne vztiahnuť na české prostredie.“ Christov, tiež pedagóg Karlovej univerzity, ďalej argumentuje: „So študentmi sme porovnávali články Světa a divadlo so zahraničnými periodikami. Tie zo SAD-u po komparácii nevyšli ako „čítavé“, s ktorými by študenti radi ďalej pracovali.“ Študentka divadelnej vedy Natálie Preslová priblížila plénu onú študentskú debatu: „Porovnávané tlačené aj internetové média sme sledovali „en bloc“. Zahraničné články boli názorovo provokatívne, obsahovali skôr argumenty ako fakty a boli zafarbené osobným názorom.“ To Preslovej v českom prostredí všeobecne chýba. Reslová ale poukázala na to, že sú v Čechách autori, ktorí v tomto prostredí vyrastali a akých vychovali tunajšie školy.

Podľa Jakuba Škorpila Christov SAD-u krivdí, v prípade Plzeňského festivalu Divadlo i v prípade festivalu Theater sa viac ako polovica z ich zahraničných produkcií v SAD-e objavila už s predstihom. Reflektovať ale určitú vec s odstupom mu dokonca pripadá v dnešnej dobe cennejšie i zaujímavejšie. Na obranu desktiptívneho prístupu dodáva: „Z článkov francúzskych autorov sa pre rozsiahle filozofické úvahy mnohokrát nedozviem podstatné informácie o inscenácií. Nemusím z nich ani zistiť, či chodili herci nahí alebo či nosili klobúky.“ Podľa Ondřeja Černého by sa divadelná reflexia mala skôr pokúsiť vstúpiť do divadelného diania vyrieknutím syntetického názoru a mať ambíciu toto dianie i zmeniť. Král dúfa, že SAD z množstva divadelného diania ukazuje práve to, čo je dôležité a nie je teda neaktuálny. Christov opätovne zdôraznil, že práve toto časopis nedokáže: „Môže byť dobrým archívnym materiálom v knižnici, no zároveň by ale mal inšpirovať k premýšľaniu, čo nám ten svet vlastne ponúka.“ Christov dodáva, že ak redakcia považuje práve takto orientované texty za nie tak zaujímavé (ako napr. v prípade maďarského kritika Tamása Jaszaya), tak sa s Králom nedokáže dohodnúť.

Iný svet, elektronický SAD?

Podľa Martina Bernátka časopisu oproti minulosti zmizol partner v praktickom divadle, o ktorého by sa mohol oprieť a s ktorým by mohol polemizovať. V českom prostredí mu chýba režisérska dominanta: „Je preto nutné vnímať SAD ako autorský časopis v období post-autorského divadla.“ Reslová s Machalickou vidia problém skôr v spomínanej absentujúcej živej komunikácii s praktickým divadlom, ktorá sa, s vyostrujúcimi sa vzťahmi, vytratila. Král charakterizuje dnešný svet (a teda i divadlo) ako roztrieštené, čo sa nutne odrazilo i v SAD-e. Na margo roztrieštenosti virtuálneho sveta dodáva: „Dnes už si každý na internete myslí, že môže publikovať čokoľvek, veď sa to za chvíľu stratí.“ Nadviazal Petr Christov: „SAD je časopis, ktorý je 22 rokov formálne rovnaký. Ako môže potom reflektovať túto podstatne inú dobu?“ Ďalej poukázal na neférovo dehonestované elektronické média, ako napr. American Theatre, ktoré sú kvalitou porovnateľné so SAD-om: „Nemôžeme paušalizovať to, že nás virtuálny svet nemusí zaujímať. Musí, pretože i náš svet je iný.“

Jakub Škorpil upozornil, že o elektronickom SAD-e sa v redakcii uvažujú už rok, no zatiaľ sa nedokážu ohľadom jeho podoby zjednotiť. Ondřej Černý poukázal na možnosti oslobodenia sa, ktorú elektronický formát ponúka: „Časopis by už nemusel dosahovať určité čísla predajú, aby prežil. Prostriedky, predtým investované do tlačiarní či distribúcie, by sa mohli využiť na adekvátne zaplatenie autorov, či dostatočné redigovanie textov.“ Marie Reslová si internetový SAD nevie predstaviť, sama nedokáže z počítačovej obrazovky vnímať texty o viac ako 4 stránkach. Internetovú sekciu časopisu by chápala ako dorozumievací prostriedok s čitateľmi, na základe ktorého by SAD mohol formulovať témy do svojej tlačenej podoby. Krála odrádza predstava, že by pod značkou Svět a divadlo prebiehali na internete obdobné diskusie ako na stránkach Divadelních novin.

Reagujúc na rozkol pozvala šéfredaktorka časopisu Loutkař Nina Malíková všetkých prítomných na júnovú diskusiu pri príležitosti 100-tého výročia časopisu do priestorov plzeňskej Skupovky. Spolu s prizvanými redaktormi zo spriaznených európskych bábkarských periodík budú mať možnosť pohovoriť o problematike tlačených a internetových verzii divadelných médií. Tento problém je totiž podľa Malíkovej „pravdepodobne oveľa hlbší“.

Čitateľ nakoniec

Na záver diskusie Petr Christov položil zásadnú otázku, a síce kto je dnes čitateľom SAD-u. Šéfredaktorka revue Taneční zóna Jana Návratová rieši podobný fatálny problém. Má pocit, že sú so SAD-om časopisy bez čitateľov. Viac ako dvojhodinovú debatu o podobe časopisu SAD uzavrela postrehom: „Nie je preto dôležitejšie učiť sa, ako písať, ale skôr čítať.“

Česká divadelná obec má za sebou ďalší verejný rozhovor. Diskusia o SAD-e odhalila rozdielnosť predstáv českých kritikov ohľadom formátov divadelno-kritických textov a to bez ohľadu na generácie. Poukázalo sa i na radikálne inú podobu sveta a mediálneho poľa spred 22 rokov, kedy Svět a divadlo vznikalo. Orientačné otázky moderátora Švejdu ale priniesli len nové otázniky: Ako sa časopis prispôsobí dnešným čitateľom? Rozvoľní niekedy šéfredaktor Karel Král jeho stabilnú štruktúru? Kedy sa časopis prispôsobí požiadavkám dnešnej internetovej generácie? Verejná aktivita SČDK našťastie v tejto divadelnej sezóne nekončí, na pláne je aprílová diskusia o pražskom Quadrienalle 2011 a júnová debata ohľadom výučby divadelnej kritiky na vysokých školách. Určite budeme tam!

Události - Události

Pátek, 25 Listopad 2011 00:01

Napsal uživatel Stanislava Hrušková

0 Comments

Druhá ze dvou olomouckých konferencí, které se konaly ve dnech 10. – 11. 2011, tematicky navazoval na předchozí čtyři ročníky – O divadle na Moravě a ve Slezsku, přičemž konference na toto téma byla poprvé v roce 1970. Letos to bylo již popáté, kdy přednášející měli možnost přiblížit nové poznatky  z okruhu dějin divadla na Moravě a ve Slezsku.

V dopoledním bloku příspěvků vystoupil jako první Jiří Štefanides s tématem Definice městského divadla v Olomouci v 18. století. Nastínil zde možné počátky prvního olomouckého městského divadla a hledal odpověď na otázku, zda rok 1770 je skutečným počátkem městského divadla v tomto městě.

S druhým příspěvkem ohledně Působení Václava Mihuleho na Moravě a ve Slezsku v letech 1800-1808 předstoupila Alena Jakubcová, která shrnula dosavadní i nové poznatky o principálu Václavu Mihulem. Nové spočívají zejména v nálezu vlastní žádosti Václava Mihuleho, kterou objevila Margita Havlíčková ve znojemském archivu. Mihule zde žádá o pronájem divadla ve Znojmě. Díky tomu víme, že žil déle, než jak jsme se původně domnívali. Žádost je ze 17. 6. 1808, zatímco poslední záznamy o jeho životě jsou doposud datovány do roku 1807.

Jiří Kopecký prezentoval Význam opery v olomouckém divadle v letech 1830–1868. Toto období vymezuje vrcholnou éru olomouckého operního provozu v 19. století. Období, které se datuje do roku 1868, končí odchodem ředitele Carla Königa z Olomouce. Jiří Kopecký přiblížil působení tří ředitelů, včetně nejvýznamnějšího Friedricha Bluma, které je podloženo nájemními smlouvami.

S předposledním příspěvkem dopoledního bloku předstoupila Katharina Wessely. Ta se ve svém výzkumu zabývala rekonstrukcí alegorické Franklovy hry Bei Frau Bruna, jejíž text nikdy nevyšel tiskem. Hru Katharina Wessely pracovně rozdělila do čtyř částí: 1. O divadle, 2. O umění, 3. Dramatická umění – fraška, tragédie, komedie, opera.  4. část pojmenovala Vlastní režie a herci.  Dále v práci vytyčila zajímavé body této hry a doplnila je o citace.

Jako poslední z dopoledního bloku předstoupila Petra Ježková s tématem Slabý průkopník moravského naturalismu. Josef Slabý žil v letech 1867–1918. Jeho tvůrčí období vymezujeme v letech 1884–1902 a svou tvorbou i životním názorem se přibližoval naturalismu. Petra Ježková seznámila účastníky konference s vybranými dopisy mezi Josefem Slabým a divadelními dramaturgy, ve kterých žádá o inscenování svých her.

Odpolední blok příspěvků byl zaměřen zejména biograficky. V úvodním referátu Jaroslava Blechy jsme se seznámili s životem významného českého kočovného loutkaře Josefa Šimka a jeho rodiny. Jeho repertoár prý čítal přes jedenáct her, pamětníci se však shodují na repertoáru více jak dvaceti her. Tematicky zahrnoval hry historické a pohádky, ale i například Bitvu na Bílé hoře. Díky nepřímým potomkům tohoto loutkáře se po odkoupení mohla doplnit generační sada loutek rodiny Šimků. Jaroslav Blecha výklad doplnil o fotografické ukázky z této sbírky.  V následné diskusi upozornil na různé znaky loutek, které nám umožňují usoudit, ze kterého období pravděpodobně pocházejí.

Druhý referát odpoledního bloku pojednával o Divadlech sdružených měst v Šumperku v letech 1918–1938. Své téma disertační práce nám přednesla absolventka doktorského studia Katedry germanistiky UP  Eva Hudcová. Názvem „divadla sdružených měst“ označila německy hrající  kočovné divadelní soubory, které na základě smluv uskutečňovaly zájezdová představení v určitých regionech. Soubory nebyly dotované a pozvedly divadelnictví v regionu.  Eva Hudcová ve svém výzkumu mimo jiné zjistila, že v meziválečném období bylo takto na Šumpersku odehráno 2572 německých představení.

Současná doktorandka Katedry germanistiky UP Jana Tunková vystoupila s referátem o významném německém herci s moravsko-slezskými kořeny - Rudolfu Rittnerovi. Narodil se 30. 6. 1869 v Bílém Potoku a jako herec působil v Německu. Po předčasném odchodu od divadla v roce 1907 se vrátil zpět do rodného kraje. Zemřel v roce 1943 a je pochován ve svém rodišti.

Helena Spurná přítomné seznámila s plenérovými inscenacemi Oldřicha Stibora.
Jednalo se o exteriérové inscenace, které byly uváděny v Olomouci a jejím okolí, a to zejména na nádvoří chrámu na Svatém Kopečku u Olomouce. Ve svém výzkumu se zabývala takto vzniklými inscenacemi, jejich datací i s přesným časovým vymezením a místem představení.

Tatjana Lazorčáková vystoupila s referátem na téma Svatopluk Vála a jeho inscenace v HaDivadle. Hanácké divadlo vzniklo v Prostějově v roce 1974, přičemž v době působení tohoto režiséra – prostějovského rodáka se zařadilo mezi soudobá špičková autorská divadla.

Předposledním přednášejícím byla Radka Kunderová, která své původně plánované téma Kritický ohlas na inscenační projekt Cesty jako ukazatel stupně cenzury v letech 1984–1985 pozměnila na Strategie vládnoucí moci v kritickém ohlasu na projekt Cesty. Zaměřila se zejména na strategie kritiky v recenzích psaných mezi léty 1945–1985. Tehdy se jednalo o legálně existující divadla (Divadlo na provázku, HaDivadlo), která se ale svou činností někdy dostávala na hranici povoleného. Měly však početnou a oddanou diváckou základnu a často úspěšně reprezentovaly na zahraničních festivalech. Recenze byly nejen odmítavé či oceňující, ale zahrnovaly i nepřímé výroky kritiků. Mohli se jich dočíst čtenáři např. Svobodného slova, Bratislavského večerníku, Mladé fronty apod.

Poslední příspěvek Sylvy Pracné se týkal pramenů Slezského zemského muzea v Opavě. Sylva Pracná seznámila zúčastněné s početnými sbírkovými fondy divadelního oddělení tohoto muzea, které obsahují například plakáty, loutky, kostýmy, divadelní texty, recenze, články, fotografie apod.

Všechny příspěvky pronesené na letošní konferenci budou shrnuty ve sborníku s názvem O divadle 2011. Další ročník teatrologické konference se bude pravděpodobně konat až v roce 2013.

Události - Události

Pátek, 11 Listopad 2011 20:21

Napsal uživatel Bára Křížová

0 Comments

Dne 10. listopadu proběhla v Olomouci pod záštitou Teatrologické společnosti a Katedry divadelních, filmových a mediálních studií FF UP konference na téma Česká divadelní historiografie na rozcestí? Svým tématem měla navázat na březnovou konferenci, která se týkala situace teatrologického výzkumu a která také vybízela k promyšlenému a koncepčnímu řešení tohoto problému. A právě zde měl být prostor pro další debatu. Dopolední blok řídila docentka Tatiana Lazorčáková (Katedra divadelních, filmových a mediálních studií FF UP Olomouc).

Svou účast a příspěvek na konferenci přislíbili Jan Císař (Katedra teorie a kritiky, DAMU Praha), Alena Jakubcová (Institut umění - Divadelní ústav/Kabinet pro studium českého divadla), Margita Havlíčková (Katedra divadelních studií FF MU Brno) a Jiří Štefanides (Katedra filmových, divadelních a mediálních studií UP Olomouc). Bohužel ihned v úvodu byla omluvena neúčast profesora Císaře, který se kvůli nemoci nemohl dnešní debaty zúčastnit. Přestože nemohlo být prezentováno jeho téma Změna paradigmatu české divadelní historiografie, Alena Jakubcová se snažila na tento pomyslný příspěvek navázat. Ve své promluvě, která se zaměřovala na Zkušenosti a perspektivy Kabinetu pro studium českého divadla - kolik podob může mít rok 2012, nastínila fungování Kabinetu po roce 1993, kdy byl exkomunikován z Akademie věd. „Z kabinetu i z dokumentace zbyly po roce 1993 už jen trosky.“ Přesto však poukázala na to, že je Kabinet stále aktivní (Divadelní revue, slovníkové svazky, eseje, kritiky a analýzy), pro své přežití však potřebuje zasvěcené nástupce, kteří by byli zapáleni pro věc. Jako závěr navrhuje virtuální ústav pro divadelní vědu.

Dalším přednášejícím byla docentka Margita Havlíčková, která ve svém příspěvku K organizaci a institucionalizaci dalšího teatrologického výzkumu poukázala především na problém financování, které je mnohdy v rukou úředníků z ministerstva, kteří nepovažují teatrologický výzkum za primárně zaměřený na uplatnění v praxi, čímž nesplňuje požadavky základního výzkumu tak, jak je definován zákonem (zákon č. 130/2002 Sb., §2, odst. 1a). Dále upozornila na nevydařený krok spojení Institutu umění a Divadelního ústavu, proto požaduje pro Kabinet pro studium českého divadla „takovou míru autonomie, která by umožnila samostatné rozhodování prostřednictvím vlastního odborného vedení. (…) Je naším úkolem vrátit Divadelnímu ústavu a Kabinetu primární postavení, které mu právem náleží.“ V následné diskuzi bylo poukázáno na špatnou ekonomickou situaci a tudíž i problém s financováním (Alena Jakubcová) a všeobecně i na princip financování vědy a výzkumu, který je postaven na grantech (Jaroslav Blecha, Moravské zemské muzeum Brno).

Dopolední blok byl zakončen příspěvkem docenta Jiřího Štefanidese, který se ptal, zda Najdeme pevný bod? Svůj příspěvek rozdělil do dvou hlavních okruhů: v tom prvním se zabýval postavením Kabinetu pro studium českého divadla v oboru dějin divadla v ČR. Podle něj je nejistá situace Kabinetu projevem „vleklé krize institucionálního zajištění celého oboru. Do krize patří i neexistence Národního divadelního muzea.“ O tom, že není něco v pořádku, svědčí prý i to, že byl Kabinet vyloučen z Akademie věd. V druhém okruhu poukázal na to, že když František Černý zakládal Kabinet, mělo pracoviště jasný úkol, a to napsat Dějiny českého divadla. Přestože byla napsána Česká divadelní encyklopedie a Cesty českého amatérského divadla („Oba projekty se v našich podmínkách rovnají malému zázraku“), tak se jedná pouze „o část dluhů, které v základním výzkumu máme“. Následně nastolil hlavní témata, která ještě čekají na svá probádání: dějiny německojazyčného divadla na našem území, divadlo v období socialismu, české divadelní společnosti, dějiny měšťanského ochotnického divadla na Moravě aj.

Svůj příspěvek ukončil několika otázkami: „Budeme divadelněhistorický výzkum s ohledem na omezený okruh odborníků, který u nás je, centralizovat na jednom pracovišti, nebo se naopak pokusíme o budování několika regionálních pracovišť s jednou centrální institucí? (…) Potřebujeme, a chceme napsat syntetické dějiny divadelní kultury v ČR? (…) Pokusíme se formulovat požadavek nového institucionálního zajištění české divadelní historiografie, aby obor byl životaschopný a produktivní? (…)“ Na závěr docent Štefanides vyzval přítomné, aby se snažili „najít ten příslovečný bod ve vesmíru, který umožňuje pohnout planetami“.

Následná debata byla otevřena docentkou Tatianou Lazorčákovou, která upozornila na to, že Jiří Štefanides pojmenoval jako jediný pravým jménem to, co se s divadelním oborem děje - a to probíhající krize. David Drozd (Katedra divadelních studií FF MU) nadhodil, zda by nebylo vhodné znovu začít vysvětlovat smysl oboru, ale jazykem této společnosti. Je třeba přijít na to, jak nefungovat jako uzavřená komunita.

Odpolední blok byl vyhrazen diskuzi, která se měla pohybovat ve dvou tematických okruzích: současný stav české teatrologie a možnosti a realizace výzkumu. Jako první vystoupil Hanuš Jordán (Národní muzeum), který ve svém příspěvku prezentoval poslední úspěchy Národního muzea v oblasti divadla. Především upozornil na dostupnost fondů (cedule, plakáty, tisky, v dohledné době budou dostupné i rukopisy, fotografie, loutky a scénografické návrhy), které se po rekonstrukci přesunuly do Terezína. Lenka Šaldová (divadelní oddělení Národního muzea) reagovala na příspěvek docenta Jiřího Štefanidese i Margity Havlíčkové, kteří se vyjádřili k nevýhodné pozici umístění sbírek (mimo Prahu), tím, že v Terezíně jsou vytvořeny ideální podmínky pro tyto fondy. Nadále se vyjádřila k možnostem výzkumu, který je velmi omezen tím, že Národní muzeum se věnuje z větší části sbírkám, a proto není na výzkum čas ani finanční prostředky. Docent Štefanides nadhodil otázku, zda je divadelní oddělení NM v Praze dotováno odpovídajícím způsobem pracovními úvazky. Lenka Šaldová, přestože souhlasí s nedostatkem pracovních úvazků, upozorňuje na to, že i ve čtyřech a půl úvazcích bylo během tří let zpřístupněno velké množství materiálů. A dodává, že „máme zázemí, ve kterém lze účelně zkoumat divadlo“. Hanuš Jordán se následně znovu vrátil k tématu zřízení divadelního muzea, které by však muselo být podporováno státem. (Jako příklad toho, jak může dopadnout muzeum nepodporované státem, uvádí Muzeum amatérského divadla v Miletíně u Hořic.)

Další platformu pro diskuzi vytvořil Jaroslav Blecha (Moravské zemské muzeum Brno). MZM Brno je od 1. ledna 2010 výzkumnou organizací Ministerstva kultury ČR, má 15 odborných oddělení, přičemž divadelní oddělení je jedno z nejmenších. Uvedl, že z grantových peněz (přes dvě stě tisíc), které získali, by chtěli zaměstnat na částečné úvazky studenty a čerstvé absolventy teatrologie, kteří by se mohli podílet na výzkumu. Také uvedl, že MZM plánuje výstavbu centrálních depozitářů na zelené louce. Následnou diskuzi nadhodil docent Jiří Štefanides otázkou, zda je technicky a personálně zajištěna dokumentace současného divadla, která je klíčová. Po příspěvku Jaroslava Blechy a Lenky Šaldové se dospělo k závěru, že technické zajištění je, ale chybí personální zajištění. Sylva Pracná (Slezské zemské muzeum) nato sdělila, že technické vybavení ve SZM sice je, ale zastaralé.

Ondřej Svoboda (Divadelní ústav) upozornil na to, že DÚ nedávno zpřístupnil asi 130 000 fotografií z 12 000 inscenací, spolu se 14 tisíci scénografických návrhů. Hanuš Jordán reagoval v souvislosti na zmíněnou databázi fotografií tím, že zde nastává velký problém se zveřejňováním děl (práva k předmětu, autorská práva fotografů, práva osob, které jsou na fotografiích zobrazovány aj.).

Poslední velkou diskuzi otevřel David Drozd. Navrhl, že by se měly zmapovat mezery a také stav, v jakém se současné bádání nachází. Problém bádání vidí v tom, že je málo lidí, kteří se aktivně věnují určité oblasti divadla. Helena Spurná (Katedra filmových, divadelních a mediálních studií FF UP Olomouc) vidí problém v nedostatečné prezentaci oboru v zahraničí, která je velmi důležitá, na což navazuje Zdenka Pašuthová (VŠMU Bratislava), která žádá, aby někdo z českých teatrologů jezdil do Bratislavy přednášet české divadlo po roce 1945, a vybídla ke spolupráci v česko-slovenských vztazích. Martin Švejda odklonil diskuzi tím, když uvedl (v návaznosti na možnost publikování dosažených výsledků), že zde máme „luxus tří odborných časopisů“, na což David Drozd reagoval tím, že časopisy si vzájemně nekonkurují. Docent Jiří Štefanides nadhodil otázku, zda jsou tři časopisy opravdu tak hodně a zda nám jde tedy o jednotu nebo pluralitu.

Výsledkem odpoledního bloku bylo stanovení data 10. února 2012, kdy by měl proběhnout pracovní seminář k financování výzkumných témat v oboru teatrologie. Tím byl skončen odpolední debatní blok, který byl uzavřen výzvou docenta Jiřího Štefanidese „být méně objektem a více subjektem.“ Během celé konference bylo nadhozeno mnoho témat jak k veřejné diskuzi, tak k zamyšlení se nad současným stavem české teatrologie. My můžeme pouze doufat, že zmíněné návrhy, jak dosáhnout lepších výsledků a kam by se měla česká teatrologie ubírat, zapustily na této konferenci aspoň malé kořínky a v budoucích měsících či letech přinesou, když ne plody, tak aspoň první klíčky.

Foto: Barbora Slezáková